to[126r]číslo strany rukopisubě plovú dušě, a obkličte plačícieho[fl]plačícieho] placżieczieho, ač jste vy kolivěk neshřešili, ale já.“ A ihned všecky plavajícé a živúcie přišly sú k němu a plakaly sú spolu s ním lkáním a tesklením velikým, protože bieše přestúpil přikázanie božie a že jest vyvržen z také slávy rozkoší. A voda jordanská stala jest od té hodiny netekúci, až minulo bez jednoho čtyřidceti dní.

Tehdy rozhněval se jest Šatanáš, knieže ďábelské, a svolav radu svú i tázal sě jest, co by s tiem činiti měl. I mluvil jest Solfernus ďábel a řka: „Pane náš, pokánieť jest věc veliká, jenž člověka odlúčeného od Boha zase k milosti navracuje. I přepustíte li Adamovi pokánie dokonati, strachť jest toho, byť jim Buoh prvnie vinny neodpustil, i neuvedl jich do slávy prvnie do radosti rozkoší rajských, jenž by nám na to patřiti bylo velmi těžko. A snad bychom náklady a práce prvnějšie vedli a jednak nadarmo. Ale mně zdálo by sě – poněvadž Loquencius jednú pokusiv se, šťastně oklamánie na Evě provedl a obdržal jest – aby ještě, proměně se ne v hada, ale v člověka, i bral sě ku potoku Tygrim, v kterémž Eva kajíci sě stojí. A tu mluvil s ní, zdali by ji mohl vyvésti, aby přestala od pokánie a nedokonala jeho, neb počátek bez skonánie za nic jmien nenie, neb muož[fm]muož] mnoż někdy někto něco dobrého počéti, a když nedokoná, nic platno nenie. A protoť pravím, aby sě v zpósobu člověčí proměnil, zda by opět sě Buoh rozhněval, a jakož člověčenstvie dal nám na hada našeho, též zlořečenstvie aby pak přepustil na pokolenie lidské, protože v té zpuosobě mluvi k Evě.“ I líbila se jest řeč všem a zuostachu na tom, aby opět Loquencius, ďábel múdrý a výmluvný, šel k svedení Evy k řece Tygrim. Ale Lunarius vstav i počal jest mluviti a řka: „Poněvadž každé pokánie, jakož pravíte, bez dokonánie nic platno nenie, toť jest velmi snadné k zrušení[fn]zrušení] zruſſ/enie jim. Jediné jdúce tam a vyhnati je z té vody a zahnati je na pustiny, kdež by se nám líbilo, a tudyť by jim platno nebylo jich pokánie. A jáť bych o to nestaral sě, žádaje jich přelstiti řečí pěknú, ale musilť by činiti, co bych jim kázal.“ Tehdy vece Luciper: „Lunáři, snad jsi neslýchal, že všeliký skutek dobrovolný vzácnější a líbeznější jest než ten, kterémuž kto přinucen jest? A učinili bychom tak, jakož ra[126v]číslo strany rukopisudíš,