Tehdy Luciper, jako by plamen z úst jeho soptal, poče mluviti a řka: „Věru, Loquencí, pravdu mluvíš a umělost a múdrost v tobě poznává se, práv jsi v řečech tvých. Protož poďmež a vezměme ty řeči před se k konání, kteréž nám poručeny jsú. A já vám, moji milí a stálí přietelé, chci cestu toho vydati, jakož sem řekl, že o naše věci dobré a počestné jednáno bude.“ Tehdy tito čerti obecní rozešli se a jiná všecka rada Luciperova šli sú s Luciperem súkromě v radu, aby ty věci konali a pósobili spěšně. Tehdy sede Luciper na stolici plamenné koberci ohnivými oděné a jiní všichni čertie sedechu každý na miestě svém a kdež komu vedlé duostojenstvie ukázáno bieše. A v tu chvíli Solfernus, Lunarius, Astarot hajtman najviec vládniechu před Lupicerem a biechu slovutni i vzácni přede všemi čerty a ďábly a pekelníky.

A když sě v té radě tak řádné sta mlčenie mezi těmi všemi, kteříž k té radě hodně biechu vydáni, tehdy Luciper, knieže ďábelské, jakoby zařval hlasem velikým a hrozným a pln jsa nestydaté chytrosti i poče mluviti takto: „Nuže, moji věrní a zvláště milí, tuto sme sami zvláště, a což mezi námi bude mluveno a jednáno, slibtež mi pod najvyšším právem, aby toho nižádný nepronášel. Nebť věc má býti velmi tajna, kteráž se tak v malém počtu jedná, kterýmžto všie obce dobré a velmi veliké poručeno jest.“ Tehdy učinichu přísahu mezi sebú velmi tvrdú, jakož v radách obyčej jest činiti, aby pro nižádnú věc rada nebyla pronesena. I vece opět Luciper: „Řekl sem vám, že chci radu a obyčej vydati vám velmi užitečnu a potřebnu. Ale jakož napřed pravil jest Loquencius, že by nám k tomu múdrosti najpotřebnějie bylo, toť ovšem pravda jest. Bychom jie kterak s nebes slúditi mohli, aby s námi pobyla zde, toť nás všech dobré a poctivé věčně bylo by. Ale že to býti nynie nemóže, protož žádajte