moci naší chovati. A nežť sě Buoh sbéře s svými s nebes, až my na zemi, na zemi jsúce, dvakrát třeba li pobojujem toho ráje. Neb poněvadž pravíš, pane náš, abychom ku protivenství činili tomu Bohu, což móžeme, viem, žeť jemu to bude nevelmi libo, když Adama vydřeme odtud. A dřieví to zpřevracujeme a zkazíme a zdi rajské, a brány ale sem pobéřem, a my sě nemáme čím v tomto času nynějšiem zavřieti. A věru nechajíce všech tadinkóv, učiňmež to spieše, potom pak budem o jiné rokovati. Také i studnici zkazíme, z kteréž jakož pravie, že čtyři řeky tekú pro obvlaženie země. A v tom, namate li se nám kto jiný, též buď nám nepřietel. Buď ten Michal, neb ktož buď, aby tomu lze býti bylo, chtěl bych to vésti na Michala, že nám jím najviece scházie o duostojnost naši. A sám a sám chtěl bych ho podstúpiti. Ale takový pochlebník vždyť omluvu najde, neb Pána svého navede, aby jim takým během rytieřským nesvoloval, aby omluvu měl, že pro Pána činí. A vězte to, nežť Buoh sobě znova takových věcí naplodí, žeť jemu se s námi steskne a snad by i spieše nás do nebe přijal, abychom jemu i jeho na světě nepřekáželi. A kážete li mi, jáť sem hned sám s svým životem i s svými se všemi hotov, a zviete to, žeť poklidím tak, aby podruhé třeba opravovati nebylo. A kteraká jest to věc neskrotiti nám toho, pro něhož čáku máme: že věčně beze všeho budem, a na to máme patřiti, anť v našem bujnost a rozkoš vede, protivě sě nám. Slušieť záhé uhasiti oheň, aby se nerozmohl, že potom byl by neuhasitedlný. A přesto vy jste múdřejší a starší, učiňte, jakž by sě najpodobnějie zdálo, jediné tak to opatřte, abychom nebyli zavedeni.“

Ale Loquencius, muž od obce pekelné vyslaný, poče, povstav s miesta svého, mluviti vážně a poctivě a řka: „Osviecené knieže a pane náš i vy všickni páni, teď nám všem po této straně sedícím zdá sě, abychom nechajíce mnoho rokování a tázanie k běhóm a potřebnostem našeho přiebytka pekelného, abychom mnoho před se nevezmúce k jednání, i nechali tak všeho. Ale toto již pilně vezmúce před se o Adama toho a o práva naše,