[326r]číslo strany rukopisukřikem volajíc, srdečně plakáše. A zatiem po břehu běhajíci, zda by jej moře asa mrtvé dietě na břeh vyvrhlo, plačíc hledáše. A když dlúho hledavši, do dietěte se rozpáčila, domóv se vrátivši, to všecko léto s truchlostí zvedla. A potom po roce, když se moře rozstúpilo, před jinými lidmi prvnie k hrobu svatého Klimenta se utekla s tú nadějí, zdali by kteraké znamenie svého dietěte nalezla.
A tu najprvé poklekši, svatému se Klimentu pomodlivši, brzo pohleděvši uzře, ano jejie děťátko na témž miestě, jakž byla je ostavila, leže spí. Tehda ona mnieci, by mrtvo ležalo, blíže přistúpivši, chtiec je vzdvihnúti, ano spí nalezši, jeho ubudila a s velikú radostí přitúlejíc, jeho otázala a řkúc: Mój přenajmilejší synáčku, kdes tento celý rok byl? K tomu jie děťátko odpovědě: Matko milá, já nic neviem, rok li jest byl, ale jedno přes jednu noc přespal sem.
Potom po některých letech pro lidské hřiechy ten svatý div přestal, že se moře nerozstúpalo ani se dály které milosti. Neb předtiem cizozemci, zlé viery lidé přijevše, chrám svatého Klimenta obořili a tu svaté tělo v škříni v moři ostavili. Ale že král nebeský tomu nechtěl, aby to svaté tělo déle u moři[hk]moři] morze bez lidské poctivosti ležalo, zvláštním zjevením, jakž píše jeden svatý otec jménem Lev, hostienský biskup, jeden svatý kněz to svaté tělo nalezl a naposledy to svaté tělo do Říma přinesl, a tu hřbí až do dnešnieho dne. Amen.
Život svaté Kateřiny
Svatá Kateřina byla dci jednoho krále, jemužto Kostus řiekali. A jakžto se píše v jedněch starých řecských kněhách, že král Kostus jiných dětí, jediné svatú Kateřinu, neměl, a když se v svém království, mocně kraluje, starav skončal, svú dceru, svatú Kateřinu, miesto sebe za dědice samu zemi ostavil.
A když jednoho času svatá Kateřina
