[321r]číslo strany rukopisuróženú a liliovú vóni počiv, povědě a řka: Divné mi jest, kde se jest ta róževá a liliová vóně v tento čas v zimný vzala. Poznávám se vám, že sem tú vuoní tak posílen, že to dobře na sobě čiji, v tu hodinu sem vešken proměněn. Jemužto Valerianus vece: Máme s Cecilí tak stkvúcie věnce i tak znamenitě krásné, jichžto ty viděti nemóžeš. Ale jakož mým uprošením sem tobě obdržal, aby té vóně počil, takež, uvěříš li, ta věnce uzříš. K tomu Tiburcius vece: I ve sně li slyším toto, Valeriane, čili najevě mluvíš? Jemužto Valerianus odpovědě: Do té doby ve sně smy byli, ale již smy na pravú cestu stúpili. Jemužto Tiburcius vece: Odkad to vieš, bratře mój, Valeriane? Valerianus odpovědě: Anjel boží, ten mě jest naučil. Jehožto ty také moci viděti budeš, odpovieš li se pohanských modl a svatý křest přijmeš li. Této všie řeči potvrzuje svatý Ambrož. V tu hodinu svatá Cecilia poče svému devěřovi Tiburcovi tak dlúho pohanské modly hyzditi, že poče inhed Tiburcius řéci: Pravé hovado jest, ktož jinak věří. Tehda svatá Cecilia jasně k Tiburciovi přistúpivši, jeho prsi pocelovavši, vece: Teprv to dnes poznávám, že si mi příbuzen, neb si již diáblové modly potupil. Jdětež s svým bratrem a počištěnie svatého křtu přijmi a inhed anjelské tváři viděti moci budeš.
V tu hodinu vece Tiburcius bratru svému Valerianovi: Prosím tebe, bratře milý, k komu mě na křest povedeš? Valerianus odpověděl: K svatému otci k Urbanovi biskupu tě povedu. K němužto Tiburcius vece: Snad ty mieníš onoho Urbana, jehožto sú již několikrát odsuzovali a ještě se toho po kútech kryje, a jmú li jeho, inhed jeho upálí a nás podlé něho. Proněžto chtiec boha v nebesiech nalézti, naleznem sobě na tom světě upálenie. Jemužto svatá Cecilia vece: By byl jedno
