ponú[323r]číslo strany rukopisuciechu a řkúc: Žel nám jest tebe, že jsúc panna tak urozená i tak podobná, tak nestrašivě na smrt chvátáš. Jimžto svatá Cecilia vece: Neželejte mne, ctní lidé, neb já pro to své mladosti neztratím, ale věčnú v nebesiech naleznu. A za tohoto světa malý kútek kúpím sobě v nebesiech věčný přiebytek. To řekši svatá Cecilia, jich otázala řka: Věříte li tomu, což vám pravím? K tomu oni odpověděchu: Věříme v pravého boha Jezukrista, jenž sobě jest tak duostojnú služebnici osobil. Zatiem pozvavše svatého Urbana i pokřtilo se viece než čtyři sta pohanóv.
Potom Almachius kázal před se svatú Cecilí přivésti i otázal jie a řka: Kterakého si stavu dievka? K tomu jemu svatá Cecilia vece, že jest dobrého urozenie, mnohú řečí dóvodila. Proněžto jie Almachius vece: Co tě podnášie, že tak pyšně se mnú mluvíš? K tomu svatá Cecilia vece: Nenie to pýcha, ale jest ustavičenstvie. K niežto Almachius vece: Nešťastná dievko, i zdali toho nevieš, že mám moc živiti i mrtviti? K němužto ona vece: Dolíčím toho, žes nynie proti obecné pravdě zklamal, neb život odjieti móžeš, ale kohož umrtvíš, tomu života vrátiti nemóžeš! K tomu jie Almachius vece: Zbav se již své nemúdrosti, modliž se našim bohóm. K tomu svatá Cecilia vece: Neviem, kdes oči ztratil, že nevidíš, že ti jistí, kteréžto ty bohy nazýváš, zřejmo vidíme, že kamenní obrazi sú, dotkni rukama, nechceš li očima viděti! V tu hodinu u velikém hněvu Almachius kázal ji do jejieho domu zase vésti, všicku noc v horké lázni žieci. Avšak, jakž ještě božie milost chtěla, ta jie horkost nic neuškodila. To Almachius uslyšav, kázal jie tu hlavu stieti v lázni. Jiežto kat čtyři rány mečem dav, jie krku nedoťal. A že to právo tehdy bieše, viece mimo čtyři rány nesieci, tu jie živy
