[322v]číslo strany rukopisumnožstvie, ješto s námi pravú vieru držie.
V tu hodinu ta dva svatá bratřence jemše, dali je v stráži jednomu múdrému člověku, jemužto Maximus řiekali. Jimžto inhed ten jich stráže Maximus vece: Ó, přejasný květe vašie mladosti, ó, převěrná milosti vašeho bratrstva, kterak na smrt jako na hody chvátáte! Jemužto Valerianus vece: Slíbíš li po našie vieře postúpiti, chválu a odplatu našich duší po našie smrti zřejmo viděti budeš. Jimžto Maximus vece: Chtěl bych tomu, aby mě[hj]mě] mi hromový oheň spálil, ač v toho u vašeho u pravého boha neuvěřím, stane li mi se tak, jakž vy pravíte! A když se to vše stalo, jakžto bylo slíbeno, ten Maximus inhed svatý křest se vší svú čeledí i s jinými katy i s biřici, u bóh uvěřivše, od svatého Urbana přijeli.
A když nazajtřie svítaje udnieváše, tehda svatá Cecilia s dobrú myslí pokřikši, vece: É, milí rytieři boží, již odvrzte skutky všie temnosti a oblecte se v oděnie svaté světlosti. V tu hodinu úředníci přišedše, ta dva svatá bratřence, Tiburcia a Valeriana, podál od města před jednu pohanskú modlu přivedli. A když tu té modle nechtěli poklony učiniti, oběma tu hlavu stěchu. Potom Maximus mnohým rozpravoval, že na jich skončení viděl stkvúcie anděly nad nimi stojiece a jich duše slavně do nebes nesúc. A potom Almachius zvěděv, že Maximus křesťanskú vieru přijal, kázal jeho olovem zvázanými biči tak dlúho bíti, až i duši pustil. Jehožto tělo svatá Cecilia pochopivši, podlé těch svatých pochovala.
Tehda Almachius jal se na jich sbožie ptáti a mocně se ukazovati a svatú Cecilí kázal před se přivésti. Jiežto dal volenie, aby anebo se modlám pohanským modlila, anebo inhed ohavnú smrtí sešla. A když ji k tomu mnozí okolo stojiec, jie želejíc a plačíc, ku pohanské vieře ponú[323r]číslo strany rukopisuciechu
