[322r]číslo strany rukopisuté řeči nerozomiem. Tiburcius vece: To, což se vidí, by bylo, ano nic nenie, to vše jest, co jest na světě a člověka k ničemuž přivede. Ale to, což se nevidí, by bylo, ano jest to[213]zde je znovu zapsáno jest, neškrtnuto věčná odplata všech dobrých a věčná muka všech zlých. K tomu Almachius vece: Nevidí mi se, by to sám od sebe mluvil, ale kažte Valerianovi před mě přijíti. A když se před ním Valerianus postavi, povědě k němu Amachius: Bratr tvój Tiburcius nemúdrú hlavu má, ale ty móžeš mi múdřejie odpoviedati. To zřejmo viděti, že na tom blúdíte, že všecko, což jest na světě utěšeného, každému člověku libého, to tupíte, a což jest truchlého a strastného, to volíte.
K tomu Valerianus vece: Vídal sem zímě, ano na ledu prázdní hrají a dělným oráčkóm se posmievají, ale v létě oráčkové, ješto se dřieve mútichu, ti s pole vezúce se smějí, a ti, ješto v zimě hrajiechu, nic dobrého nemajíce pláčí. Takež my zde na světě mnoho potupy a strastí trpíme, ale potom věčně se radovati budem. Ale vy zde se radujete i veselíte, a potom na věky hořekati budete. K tomu Almachius vece: Tehda podlé tvé řeči my, jsúce nepřemožená kniežata, na věky smutni budem, a vy, jsúce sprostní, hubení, nižádnému dobrému za nic nestojiec, chcete se na věky radovati! K němužto Valerianus vece: Hubení mužíkové ste, ale ne kniežata! Za našich se časóv urodivše, skoro zemřete a čím ste viece nad jiné na světě měli, tiem viece bohu odpoviedati máte. V tu dobu Almachius s velikým hněvem vece: I co řečí dlímy, vzdajte obět bohóm našim, jdětež pryč beze všie přiekazy. K tomu světí odpověděli: My na každý den pravému bohu obět vzdáváme. K nimžto Almachius vece: Tehda ty jediný s svým bratrem u pravý bóh věříš a vešken svět neprávě věří! K tomu Valerianus odpovědě: Nejsmy sami, ale jest již jich veliké
