Jezu[320v]číslo strany rukopisukriste, všech dobrých křesťanóv pastýři, rač přijieti tobě novosené plémě, ještos skrze svatú Cecilí vsel. Aj toť, Cecilia, tvá služebnice, jako snažná[211]snažná] nadepsáno srdečná učedlnice stred svaté viery nosieci, tobě slúží a svého chotě, jehožto jako lva v divokosti nemilostivého nalezši, k tobě jako pitomého beránka navedla jest. A jakžto brzo svatý Urban domluvi, tak se inhed jemu počestný kmet, drže kněhy zlatým písmem psané, zjevil. Jehožto jakž brzo Valerianus uzře, tak inhed s velikú úžestí na zemi padl. Tehda ten kmet pozdvihl jeho, jemu na těch kněhách čísti kázal. A tu takto bieše psáno: Jeden bóh, jedna viera. Jeden křest, jeden bóh otec všech nade všemi námi. A jakžto Valerianus přečite, tak jeho ten kmet otázal a řka: Věříš li, že jest to tak, čili ještě nedóvěříš? K tomu Valerianus odpovědě, jako provolav: Nenie pod nebem, co by mohlo pravějie věřeno býti. A jakžto vece, tak se s jeho očí skryl.
Tehda Valerianus od svatého Urbana svatý křest přijem, k svaté Cecilí se vrátiv, nalezl ji, ana s anjelem mluví. A ten anjel dva krásná věnce, jeden ruožený a druhý liliový, v ruce držieše. A ta jistá věnce čistým srdcem chovajte, nebť sem je z ráje přinesl vám. Nikdyť nezvadneta, aniť kdy své vóně potratíta. A nižádnýť jich nikdy viděti bude moci, jedno ti, ješto čistotu milují. A Valeriane, žes užitečné radě uvěřil, pros, což chceš, a budeš uslyšán. K němužto Valerianus vece: Nic na tomto světě libějšieho nemám než vlastnějšieho bratra svého. Za toho prosím, aby ten také tuto svatú vieru poznal. K tomu anjel vece: Liba jest bohu prosba tvá. Věz to, že oba skrze krve pro vieru prolitie k bohu pójdeta.
A když jeden čas skoro potom bratr Valerianóv jménem Tiburcius k bratru přišed,
