[316r]číslo strany rukopisunebť jest bratr mój, svatý otec Martin, umřel a jáť sem byl večas na jeho pochovávaní, ale poslednie modlitby, proněžto[hg]proněžto] pro/proniežto ste mě ubudili, dospěti sem nemohl. Tehda všickni ten den znamenavše, poznali, že v tu hodinu svatý Martin skončal.
Potom po čtyřech a po čtyřidceti letech když svatý Perpetuus svatého Martina tělo na to miesto, kdežto i dnes leží, s velikú ctí přenesl, v tom množství lidu, ješto na ten slavný den jeho svatého přenesenie biechu přišli, byla sta dva chudá člověky almužny žebrat zdaleka přišli. Jeden byl slepý a druhý belhavý, i nosieše slepý na sobě belhavého a belhavý slepému cestu ukazováše, a tak se obcházejíce, veliké almužny brášta. Tehda uslyševše, že tělo svatého Martina veliké divy činí a rozličné nemocné uzdravuje, počešta se strachovati a řkúc: Vystřežva se z toho, abychom se s tiem svatým tělem, když je přenositi budú, nikdiež nepotkala, nebo bychom my inhed uzdravena byla, a tak by nám nižádný nic nedal. Ale poďva v jinú ulici, kadyžto jeho neponesú. A když to řekše, do jiné ulice jdiešta, boží náhodú proti nim svatého Martina tělo ponesú. A inhed proti jich vóli oba zdráva biešta, slepý poče viděti a belhavý choditi, neb hospodin často svým protivníkóm pro jich polepšenie svú milost ukazuje.
Protož svatý Ambrož o svatém Martinu takto píše a řka: Svatý Martin bludné viery chrámy jest obořil, milostivé korúhve pozdvihl, mrtvé vzkřiesil, běsy z lidí vyhonil a od rozličných nemocí pracným pomáhal. A tak jest byl svrchovaný nalezen, že chudého ve jmě Jezukrista milostivě přioděv, svého spasitele ókrojka odiena uzřel. Ó, přešťastná štědrosti, ješto si samého boha přioděla! Ó, blažené toho pláště ukrojenie, jímžto se jest i rytieř i král nebeský oděl! Ó, milostivý bože, kterú od tvé svaté milosti odplatu přijme ten,
