mdlobě přišel, svoji oči k nebesóm zvedl a řka: Milý Jezukriste, všech strastných spomociteli, rač mi spomoci v této mé núzi, nebť večas zahynu. Jemužto hospodin skrze hlas odpověděl: Petře, a zda mníš, bych tebe ostal, že proti mé dobrotě takú řeč mluviti smieš! Večas uzříš, nebť jest bliz již ten, jenžto přída tě utěší.
Zatiem svatý Pavel apoštol, podál odtad sa, uslyšav, že svatý Petr u vězení sedí, inhed vstav, k tomu kniežeti Teofilovi přišed, s tichostí vece: Věz to, žeť sem rozličného řemesla mistr, a bychť mohl u tebe přebýti, mohlť bych se na mnohých věcech hoditi. Tehda Teofilus poče svatého Pavla prositi, aby u jeho dvora přebyl. Jemužto když povolil, po několiko dnech tajně do žaláře k svatému Petru všel, jehožto uzřev, an již jedva živ sedí, a velmi se přepadl velikú mdlobú již hleděti nemoha. Poče žalostivě svatý Pavel plakati a takto řka: É, bratře mój milý, útěcho má, vzezři na mě jedinú. V tu hodinu svatý Petr, jakž moha prozřev a jeho poznav, počel slzeti, ale mluviti s ním pro velikú mdlobu nemohl. Tehda svatý Pavel přistúpiv, jedva jemu usta otevřev, jeho pokrmil. Skrze kterýžto pokrm po malé hodině svatý Petr se posíliv, svatého se Pavla chvátiv, jeho poceloval. A tu oba milosrdným pláčem, tváři spolu držiece, se naplakašta.
Potom svatý Pavel odtad tajně vyšed, k Teofilovi šel a takto jemu mluvil: Jest li tvého vysokého stavu chvála všie ctnosti přietelnice, věz to, že malá zlá věc velmi veliký stav ohaví. Rozpomeň se na to, cos učinil onomu chudému bohobojnému a sprostnému člověku, jemužto Petr dějí. Protivíš se jemu, jako by on veliká věc byl. An chudý
