se vidí, že mi kážeš, já miesto tebe súdci budu odpoviedati. Jemužto svatý Valerius vece: Synu milý, já sem tobě zdávna odpoviedanie a mluvenie miesto sebe péči poručil a mnohem viece nynie pro vieru. Proněžto nynie snažně nastoji, mé otpoviedanie porúčím. V tu hodinu svatý Vincencius obrátiv se k Dacianovi vece: Všie tvé řeči snaženstvie na to jest do sie doby pracovalo, abychom my své viery zapřeli. Ale věz to, žeť jest to v křesťanství velmi ohavno, ktož by se božie pokloně klaněti potupil a jeho se svatému božství protivil. Z toho se Dacianus rozhněvav, svatého Valeria biskupa pryč z těch vlastí zavésti kázal.
Ale svatého Vincencis jako v hrdosti zpupného mládence, aby se jím jiní kázali a strachovali, kázal jeho, opak ruce svázavše, přes trám táhnúce spúštěti a tak těžce spúštějíc rozrážeti. A když tak svatý Vincencius se na všem životě zbyl, promluvi k němu Dacianus a řka: Pověz mi, Vincencí, v kakých jest nynie radostech hubené tělo tvé, kde li je nynie mieníš? K němužto svatý Vincencius, ulyzna se vece: Toho sem dávno žádal, co nynie pro mého Jezukrista trpím. Z toho se slova Dacianus rozhněvav, poče jemu všemi mukami hroziti. K němužto svatý Vincencius vece: Ó, šťastný sem, neb čím se na mě viece hněváš, tiem se mnú větčí milost činíš. A protož, nemilostivý, hubený člověče, všie mocí proti mně snažně postav a uzříš to, že budu mocí boží mocnějí i silnějí trpěti než ty mučiti. Proti tomu poče Dacianus volati na ty, kteřížto mučiechu, aby se lépe snažili metlami
