na oslíku jel, tehda tovařiš jeho, bratr Leonardus, také rodem z Asizie, velmi ustav poče sobě na mysli řéci: Nerovně moji přietelé nad tohoto člověka přátely někda předčiechu. Avšakž on teď jede a já pěš jdu. A když to ten bratr mysléše, v tu hodinu svatý Francišek s oslíka sskočiv, tomu bratru vece: Neslušie mi jeti a tobě pěši jíti, nebs urozenějšieho rodu než já. Tomu se ten bratr podiviv, před jeho nohami padl, aby jemu vinu odpustil, poprosil.
Měl také svatý Francišek jednoho nábožného bratra sobě velmi milého, jemužto jednú ducha svatého ponučením tajemstvie zjevil a řka: Jest jeden sluha boží na světě, pro něhožto, dokad jest on živ, nepřepustí bóh na lidi hladovitého léta. A tak se jest stalo. Ale jakž brzo umřel svatý Francišek, tak hladovitá léta přišla. Miloval také svatý Francišek svatú chudobu, tak že často řiekáše: Chudoba jest má paní. A když koho chuzšieho sebe uzřel, inhed pozávidieše, boje se, by chudobú nadeň nepředčil. A když jednú jednoho velmi chudého potkal, k svému tovařiši řekl: Velikú nám hanbu činí tohoto člověka chudoba a daleko nad naši chudobu předčí. Aj toť, já za všecko své bohatstvie chudobu sobě zvoliv, svú sem ji paní nazval. Avšak se v tomto člověku chudoba krašše než ve mně stkvie.
Jeden čas také svatý Francišek, když do toho města, ješto Arecium slove, přišel, nalezl, ano se měšťané ze všeho města najmocnější svadivše, spolu se tepúc bojují. V tu hodinu uzřel svatý Francišek, ano nad městem diáblové vznášejíce se radují. Pozvav k sobě svého tovařiše, přikázal jemu a takto řka: Jdi k městské bráně, přikažiž diáblóm mocí boží, ať se od města
