mraviech ješitná. Ta když jednú přes město jdieše v okovaném zlatem a střiebrném rúše, drahým kamením okrášleném, a za ní i před ní jdieše množstvie panen i panicóv krásně oděných, zazřev jie jeden otec svatý biskup jménem Nomerius, poče velmi plakati, na to mysle, že se ona viece snažieše než on, kterak by se bohu líbil. A tak u velikém pláči padl na zemi, svú tváří o zemi tepieše a slzami zemi smáčeje, takto mluvieše: É, převšemohúcí hospodine, odpusť mi, hřiešnému, jenž jedné hřiešnice rúcho a okrasa všeho mého života k tobě snaženstvie daleko převýšila jest. É, milý hospodine, nepohaněj mne, jedné hřiešnice okrasa před tvým svatým veleslavenstvím, neb ona pro světské věci tak se snažně k ješitenství připravila jest, aby se světu líbila, a já tobě, mému stvořiteli, chtě se slíbiti, ne tak sem k tomu snažen jako ona k své věci. To řek svatý biskup, obrátiv se na ty, kteřížto s ním biechu, vece: Zajisté pravím vám, strach mě jest, by této hřiešnice v den súdný bóh proti nám nevyvedl a nás jie neukáral, neb ona jest snažnější k světu než my k bohu. A když řeč tu dokona, v tu hodinu ten svatý biskup usnul a inhed u vidění vidělo se jemu, by mši slúžil a jedna holubice črná a smrdutá nad ním a okolo něho létáše. Tehda biskup všem nekřtěným vyjíti kázal, a inhed ta holubice zmisala. A potom po mši se vrátivši, samým biskupem u vodě pohřížena. A odtad velmi krásná a čistá vyletěvši, tak se vysoko u povětřie vznesla, jakž jie pro vysokost nižádný nemohl viděti. Z toho viděnie biskup se probrav.
Když jednú šel do kostela, slovo božie kázáše, Pelagia hřiešnice
