pokusiv, nesvítězil, potom božím přezřením na ni velikú nemoc přepustil a mnohým běsníkóm po zemi volati přikázal: Nepovolí li Justina Cyprianovi k manželstvu, že v tom městě Antiochie veliký mor na lidi přijde. Ten čas poče veliký mor v tom městě býti, tak že rozliční lidé své nemocné před dóm jejieho otce nosiechu, prosiec a volajíc, aby Justinu za muž dali a všecku obec od moru zachovali. A když tomu svatá Justina nikterak nepovolila, poče jie obec zabitím hroziti. Tehda svatá Justina panna sedmé léto toho moru s velikú pokorú za vešken lid bohu se pomodlila a inhed mor přestal. Vida to diábel, že proti nie nikterakž svítěziti nemóž, v tvář svaté Justiny se proměniv, k Cyprianovi šel. A když proti němu v té postavě, jako by jeho milujíc túžila, chtiec jeho pocelovati přistúpi, tehda Cyprianus mně Justinu velikými radoštěmi vece: Vítaj, má milá panno Justina, ze všech najkraššie! A jakž Cyprianus svatú Justinu jmenoval, tak diábel toho svatého jména trpěti nemoha, inhed zmizal. Proněžto Cyprianus vida se tak oblúzena, velmi se zamútil a tak u veliké milosti ostav, před jejie dóm ve dne i v noci přicházeje, v rozličné se tváři proměňováše, večas v ženské a večas u ptačie se ukazováše. Avšak když svatá Justina před dóm vyzřieše, jinak jeho neviděla, než v jeho přirozené tváři. Téhož času jejie druhý světský milovník, jenž ji milováše, Angladius, svými čáry u vrabcovú tvář se proměniv, na okence jejie komory vletěl. Tu jakž jeho svatá dievka zazřela, tak jeho ne u vrabcové, ale u přirozené tváři viděla. Tehda Angladius tak stoje na okenci,