vévoda Mauricius o našem věrném tovařistvu, ješto jest před našima očima sešlo, kterak sú sladce pro hospodina svú krev prolili, jest k nám krásně promluvil. A já také ne pro to sem v svém odění tuto korúhev vzchopil, abych vám tuto radu dal, bychom všecko oděnie odvrhúce, v duchovnie oděnie svatých skutkóv se oblekli. A zdali se vám takto vidí, ciesařovi vzkažmy: Tvojiť sme rytieři, ciesaři, ale sluhy smy Jezukristovi. S tebú sme povinni rytieřsky pro obecné dobré na všech miestech státi, ale hospodinu u pravé vieře máme s právem nade všecko slúžiti! Od tebe máme za naši práci tělesnú, ale od hospodina věčnú odplatu! A protož to věz, že v tom úmysle silně stojíme, že chceme pro Jezukrista všecky muky trpěti a v jeho svaté vieře až do smrti bydliti! To poselstvie ciesař uslyšav, do jich obrácenie se rozpáčiv, kázal všem svým lidem, aby brzo ten svatý zástup obehnali a to svaté rytieřstvo, jakž mohúc, zbili.
V tu dobu, kto by byl na to hleděl, kromě ač by kamenné srdce měl, musil by zaplakati, vida, ano jako panny, ruce před sobú držiece, stojie, ano je na vše strany sekú, střielejí, bodú, koňmi tlačie, hanebně jich rúcha svláčiec, hlavy jim rozvracují a z jich břicha třeva vymietajíc, a to vše na potupu křesťanské vieře. Však, jakž bóh chtěl, někteří z nich sú nezbiti, ale v rozličných vlastech božie slovo snažně kážíc, vieru křesťanskú slovutně sú rozplodili.
A když tak ty svaté zbivše, pohané jich statek mezi se děléc, pijíc a jedúc vesele sediechu, pojide náhodú jeden muž šedivý svatý, jemužto jméno bylo Viktor. Jehožto když pohané sediec pobiedichu,
