stavu jeho pohřésti kázal. A jeho syna mlazšieho, jenžto tu byl při něm a deset let vstáři bieše, pokřtiv, královstvie jeho otce jemu vzdal a tu jeho drahú veži obořiv, střiebro vojákóm rozdal, ale zlato a drahé kamenie na zrušené kostely, ješto byl ten král Kozdroe zrušil, podlé toho, jakž se jemu podobno vidělo, obrátil.
Potom odtad dřevo svatého kříže vzem, do Jeruzaléma nesl. A když s hory Olivetské k městu se blížieše, jeda u veliké ciesařské slavnosti, chtieše tú branú do města vjeti, kterúžto branú Ježíš Kristus k svému utrpení se přibližuje, bieše na oslíku pokorně vjel. V tu hodinu v té bráně zed se sstúpila a tak se spojila, jako by jedna zed byla. A když se tomu ciesař s svými lidmi poče diviti, v tu dobu pohleděvši, uzřeli, ano anjel stkvúcí kříž v ruce drže, na zdi nad branú stoje, mluví k nim a řka: Kdyžto všemohúcí král nebeský skrze tuto bránu na umučenie šel, to jest tak pokorně učinil, že jest všemu světu zřejmý příklad ostavil. To anjel řek, z jich očí zmizal. Tehda ciesař skrúšeným srdcem zaplakav, obuv svú szúti kázal a se ze všeho rúcha svlek, v jediné košili kříž nesa, k městské zdi s pokorú se přiblížil a inhed nebeskú mocí ta zed se rozstúpila, tak že všickni jako branú do města vjeli. A ta přesladká vóně, kterážto v oné veži krále Cozdroe, v tu hodinu, v nižto ciesař Eraklius svatého kříže vzal, bieše zavoněla. Ta divně odonad do Jeruzaléma přišedši, všem lidem sladce opět zavoněla. To ciesař Eraklius všecko nábožně znamenav, s zaženým úmyslem mezi všemi lidmi o chvále svatého kříže poče mluviti a řka: Ó, světlosti přesvětlá nade všecky nebeské
