v tom netolik neprospěli, ale mocnú ducha svatého milostí i sami k duchovniemu jim namluvení. Jediný bratr jeho, rytieř mysli plaché, jemužto Gerardus řiekali, ten vždy nastojieše a řka: Bratře milý, velmi na tom blúdíš, že náš od našeho urozeného stavu vedeš. K němu svatý Bernart jako duchem svatým zazžený a u přirozené bratrské milosti, sáhna rukú bratru k boku, propovědě a řka: Brachu milý, viem, že tomu, co já tobě radím, teprvo rozumieš, tehdy když vskuoro tento bok tvój kopím zaklán bude, tehda, jemužto nynie odmlúváš, k tomu se stavu sám potiehneš. A tak jakž svatý Bernart proročským duchem propověděl, po malých dnech ten pán Gerardus, bratr svatého Bernarta, od nepřátel jat byl a v tom jímaní bok jemu byl proklán a s tiem pod stráží v zavřené stráži zavřen. K němužto když svatý Bernart přišel a s ním mluviti nepřepuštěn, poče k němu svatý Bernart z daleka mluviti a řka: Jakož to, cožť se jest přihodilo, toběť sem předpověděl, takež, bratře milý, Gerarde, věz to, že vskuoro máme jíti a v duchovní stav vstúpiti. tehda té noci okovy od jeho noh spadly, žalářové dveře se otevřely a ten vězeň rytieř Gerardus z žaláře volně vyšed, svému bratru, svatému Bernartu, povědě a řka: Vešken sem se po tvé radě obrátil, chci v duchovní stav inhed vníti. A tak se spolu smluvivše, svatý Bernart jsa dvamezdcietma let stár, v duchovní stav se třimezcietma svatými tovařiši všel. To se dálo po božiem narození po tisíci a sto druhénádsté léto. A když svatý Bernart z domu svého otce s svú vlastní bratří, pryč jdieše. Tehda najstarší bratr,