jemužto bylo jméno Gvido, uzřev najmlazšieho svého bratra, jemužto řiekali Jinardus, an na ulici s dětmi hrá, přivinuv jeho k sobě vece a řka: Bratříčku mój milý, Jinarde, ostaň s bohem, na tě se jest došlo, aby dědicem na všem sboží našim ostal. Jemužto robátko nedětinským smyslem vece: Neprávě se mnú dělíte: sobě nebe a mně zemi ostavili ste, ne takto, dá li bóh, bude. Proněžto málo u otce pobyv, za ním do zákona se bral. V těch časiech klášter, jemužto Clara valliscizojazyčný text dějí, znova dělán, a tu svatý Bernart opatem učiněn. A v tom opatství kteraký jest život s jinými bratry vedl. O tom se takto píše, že najprvé u veliké chudobě chléb ječný a proso pekúce jedli, s dřievie listie trhajíce, zelé sobě vařiechu málo. Také spal svatý Bernart a takto často řiekáše, že ižádného času šeřednějie neztracoval, než kterúž hodinu spal. A tak byl pro hrubost sprostných krmí chut v ustech ztratil, že již, což jedl a pil, v tom rozeznánie neměl. Proněžto čbánka, mniece, by v něm voda byla, aby se napil, jednú jemu podali, ano olej byl však, se jeho napil nic nepoznav, co by bylo.
Ten také obyčej měl svatý Bernart, když do zákona nováky obláčil, takto k nim mluvil: Když k tomu stavu chvátáte, tělesenstvie vaše vně ostavte a sem jedno vaši duchové venděte, neb v našem stavu tělesenstvie za málo platí.
V ten čas také otec jeho, jenž doma sám bieše ostal, do kláštera všed, s nimi svatý život veda, dobře skonal. Sestra také jediná jeho, ješto za mužem u veliké rozkoši pyšně bydléše, jednú hrdě se vypravivši, aby své bratřie navštievila, s množstvím lida do kláštera jela. To svatý Bernart zvěděv,
