vece: Děkuji tobě, milý hospodine, jež si mú pěstúnu přede mnú do svého královstvie předeslal. A jakžto vece, tak Valerianus kázal svatého Ipolita se vší čeledí před městskú bránu, ješto Tibertina slove, vyvésti, a tak spolu jdúce posilováše svatý Ipolit své čeledi a takto řka: Nebojte se, dobře se mějte, máme jednoho milého pána boha Jezukrista, pro jehožto svatú milost tyto muky snažně trpěti máme. A když před branú biechu, ano svatý Ipolitus na to hledí, všie jeho čeledi hlavy stiechu a svatého Ipolita za nohy k plachým koňóm přivázavše, přes rozory a přes meze po poli dotad vláčili, až duši pustil. Jichžto všech těla kněz Justinus pochopiv, podlé svatého Vavřince hrobu pochoval. Ale svaté Konkordie nalézti nemohl, že bylo v jednu Janu vrženo, potom divně nalezeno. Jiežto tělo jeden rytieř, jemužto řiekali Porfirius, mně, by zlato na rúše měla, k jednomu chudému tajnému křesťanu, jemužto jméno bylo Ireneus, přistúpiv vece: Měj to při sobě, poď, vytiehni z jámy této ženy tělo, naději se, že zlato a drahé kamenie na jejiem rúše naleznemy. K němužto Ireneus vece: Chci to rád zatajiti, jediné poď, ukaž mi to miesto, a coť tu naleznu, toť tobě poviem. A když ten člověk tělo z jámy vytáhl, nic nenalezl, jednoho křesťana, jemužto jméno Anibundus, k sobě pozvav, to svaté tělo k svatému knězi Justinu s ním donesl a svatý Justinus to tělo podlé svatého Ipolita pochoval. To uslyšav Valerian, oba jal a v jámě topiti kázal. Potom pak Decius s Valerianem na drahý vóz vsedše, do předměstie jeli, aby ti křesťany mučili. A v tu dobu diábel v ciesaře Decia všed