vzdavše ten mládenec, křest svatý přijal. Euzebius, věcí dávných pamětník, píše, že žena, jížto Ježíš od sedmileté krvi uzdravil, jakžto se v svatém čtení píše, kteréžto nemoci emoroida dějí. Ta jistá žena kázala sobě učiniti obraz všemi činy k Ježíšovi podobný i tváří i krojem rúcha, ten obraz v svém sadu posadila a jej u veliké poctivosti měla. To býlé, ješto pod tiem obrazem v okolí rostlo, ješto dřieve ižádné moci nemělo, jakž brzo toho obraza rúcha dorostlo, tak inhed veliké moci bylo, že mnohé nemocné uzdravovalo. O té ženě píše svatý Ambrož, že to byla svatá Marta. O tom obrazu píše svatý Jeroným, že Julian ciesař, kacieř, ten obraz z té zahrady vzal a jiný tu svój obraz postavil a inhed ten obraz přišed hrom rozrazil na kusy.
Po těch časiech král nebeský světie Martě rokem napřed jejie skončenie jie zjevil, to všeho léta na nie veliká studená nemoc stála. V jednu dobu před tiem dnem jejieho skončenie, v nemoci trudně ležieci, anjelské hlasy, ani nesúc duši sestry jejie, svaté Mařie Mandalény, do nebes, zpievají, slyšala. A to slyšiec, takto řekla: Ó, přemilá má sestro, budiž již na věky živa s svým milým mistrem a s mým milým hostem, s Jezukristem. Tehda k sobě všech panen pozvavši, k nim řekla: Mé milé dcery, radujte se [se]text doplněný editorem mnú, že již andělští kórové mé sestřičky duši nesú radostně u věčný přiebytek. A to řekši, své skončenie již bliz zvěděvši, sviece rozžiehati kázala a tak u sebe bedlivě seděti až do svého skončenie. Tehda té noci před jejiem skončením, sediec okolo nie, všeckny zesnuly. A v tu dobu se veliký vietr vztrhl až i všecko světlo zhasil.
