svatý Martin biskup a po nich jiní. I nalezl svatý biskup list mezi kamením, an dvěma střiebrnýma pečetma zapečetěn. I zavolav vešken lid i poče jej přede všemi čísti, na němžto vešken jich život popsán byl a tomu také, jakž byli v té jeskyni kamením zavaleni, na tom listu tři sta a dvě a sedmdesáte let nalezli. Tomu se počechu všichni diviti, hlédajíc na ty svaté v jeskyni, ani sedie, svietiece se jako róžie. Proněžto klekajíc, bohu chválu všickni vzdali.
Tehda inhed svatý biskup a ten starosta vzkázachu ciesařovi Teodoziovi, prosiece, aby pospěl přijieti, chtěl li by bohem zjevené divy viděti. To rád ciesař uslyšav, ze všeho se smutku, v němžto za obyčej bieše, utěšiv, k nim pospěl brzo i jel skrze Konstantinopolim město až do Efeza. Proti němužto, jakž slušie, všickni ctně vynidú a s ním tam na horu Celion k jeskyni jeli. A jakž ti světí ciesaře uzřechu, svietiechu se jich tváři jako slunce. Tehda ciesař před nimi padna, boha pochválil a vstav, všecky přitulil, pláče a řka: Tak vás vizi, jakžto bych viděl hospodina, jenžto svatého Lazara vzkřiesil. K němužto svatý Maximian vece: Věř mi, ciesaři, že pro tě nás vzkřiesil hospodin přede dnem súdným, v němžto mají všickni z mrtvých vstáti, aby tomu uvěřil, že jest ještě z mrtvých vstánie. Neb jakož děťátko v životě své matky, žádného úraza nečije, živo jest, takež sme my byli ležiece živi, spiece nic smy nečili. A jakžto brzo řekl, tak těch sedm svatých, na zemi se poklonivše, duše své pustili a ty do nebeského královstvie
