do města chodieše, ale vždy se v chudého člověka rúcho proměnil, aby jeho nižádný nepoznal. V ty časy Decius ciesař do města se vrátiv, kázal jich pilně hledati. To Malchus, jenž v městě bieše, zvěděv, inhed se k svým tovařišóm vrátiv, pověděl jim, že se ciesař velmi hněvá a nás po všem městu snažně hledati kázal. To oni uslyševše, užasli se velmi, avšak Malchus chléb, jenž jim bieše z města přinesl, před nimi položil, aby se pojedúc posílili, a tak silnějí trpěti byli. A když tak odvečeřechu, tak spolu mluviec, na té hoře v jeskyni sediec, jakož tomu bóh chtěl, převrátivše se i zesnuchu. Nazajtřie Decius ciesař kázal jich snažně hledati a želeje, že jest tak podobné mladé lidi ztratil.
V tu dobu přistúpivše někteří k ciesařovi, pověděchu a řkúce: Těchto sedm, vše, což měli, rozdavše, na hoře Celion se kryjí a u vieře své tvrdě stojie. Tehda ciesař pomysli, co by z toho učinil, jakžtomu bóh chtěl v té jeskyni, kázal je kamením zaváleti, aby tu od hladu zemřeli. A to inhed učiněno. Tehda dva křesťany, Teodorus a Rufinus, jich života příběh na listu napsavše, list v tom kamení před jeskyní schovali. Po některých časiech Decius umřel se vším tehdajším svým národem.
Potom po třech stech a po dvú a sedmdesáti letech kraloval třidcáté léto Teodosius ciesař, za jehožto časóv veliký blud mezi lidmi bieše v tom, že veliká strana lidí v den súdný z mrtvých vstánie nevěřieše. Ale že ciesař Teodosius bohobojný křesťan byl, toho bludu velmi želel a na každý den v svém pokoji sedě plakal. Tehda milosrdný hospodin, všech smutných utěšitel, chtě svým svatým divem ten těžký
