svatého Jana. Ó, přeblažené milé matky, tú dvú přesvatú děťátkú pěstúně, netáhle sta se uzřevše přitúleti, až to děťátko, svatý Jan, ještě sa u materniem bříšku zavřen, spasiteli svému promluvením vítanie dáti nemoha, ale duchem prorockým se poradovav jemus se poklonil. Tu také praví svatý Bernart: Nenie to div, že se pohnul a poradoval ten mládenček u materniem bříšku, tak se přichýliv k svému spasiteli v tu dobu, když se tě milé mateře, Maria a svatá Alžběta, přitulišta. To jest ten svatý Jan, jemužto se svatá trojice v jednu hodinu zjevila, bóh otec v hlasu, syn boží v člověčenství a duch svatý v holubie tváři. To jest ten svatý Jan, křtitel boží, jehožto matka božie narozenie, jakžto svatý Bernart praví, v domu u svaté Alžběty dočakavši, najprvé to děťátko s země vzdvihši, služebnú pokorú povivši, svaté Alžbětě přidala. Neb tak praví svatý Bernart: Ne za málo sobě toho kto počítaj, by matka božie nětčím světie Alžbětě neposlúžila, když jest tak dlúho v jejiem domu bydliti ráčila.
Toť jest ten svatý Jan, ještoť křest najprvé počal a potom svú rukú s velikú pokorú Jezukrista křtil, jehožto narozenie dnes slavíme. O němž praví svatý Augustin v jednom kázaní a řka: Vizmy, bratřie milá, kterak svatého, tak bohem obradovaného člověka. Prvé přišel k nebi, než země dotekl. Prvé přijal duch boží, než svého života údy. Prvé bohu než sobě počal živu býti a nadto viece prvé jemu bóh živ byl, než on sobě. Ó, předivný posle boží, že prvé žádáš, než si se narodil,
