Svatý Pankrác byl urozenie znamenitého. A když jemu otec i mátě umřela, jeho vlastní strýc jménem Dionyzius v něho se uvázal. A že v Římě veliké sbožie mějiešta, vstavše spolu do Říma sta šla. A tu v jedné ulici otec svatý Kornelius papež tajně bydléše. Tehda svatý Pankracius s svým strýcem od papeže svatý křest přijemše, skoro potom Dionyzius umřel a svatý Pankracius jat, před ciesaře veden. A tehdy Pankracius bieše čtrnádcte let vstáři, jemužto ciesař vece: Razi tobě, robenče, nechceš li zlú smrtí sníti, měj dobrý rozmysl, dietě si, slehkas na bludnú cestu přemluven. A že si dobrého rodu a mého milého sluhy syn, uslyš mě na tom, nechaj svého bláznovstvie, modl se našim bohóm a budu tě jako mého syna mieti. Jemužto svatý Pankracius vece: Ač sem mlád tělem, ale jsemť stár srdcem a mocí mého milého Jezukrista tvá všecka hróza tak mi jest lehka jako toto na stěně pisánie. Ale tvoji bohové sú obludní, a divné mi jest to, že se toho nestydíš, jsa mudr, diáblóm se modlíš. Tehda ciesař od tak mladého dietěte tak múdrú řečí pohaněn a toho se ustyděv, kázal jemu inhed hlavu stieti. Jehožto tělo jedna římská kněžna jménem Sethamilla poctivě pochovala.
U jehožto svatého hrobu jistě jest nalezeno, kto by směl křivě přisieci anebo jeho diábel inhed posedl, anebo inhed padna zdechl. Proněžto jest psáno, že když dva velikú při mezi sebú v Římě měla a súdce vinného věděl,
