však při sobě tělo mého spasitele máš a jsi v kněžském duostojenství. To řekši, nábožně tělo svaté z jeho rukú přijala a svatého opata poprosivši, aby se k nie tudiež na léto vrátil, opět přes Jordán po vodách chodieci, na púšť opět zašla a svatý opat do kláštera se vrátil.
A když na léto svatý Zozimas opět na též miesto, kdež s ní mluvil, se vrátil, nalezl ji, ana skončala, i poče inhed vzdychaje plakati tak sobě na mysli řka: Bylo by mi s právem toto svaté tělo pochovati, ale bojím se, by jie to snad bylo nelibo. Netáhl toho pomysliti, tak uzře list v jejiech hlavách ležiece, v němžto bieše psáno: Zozima, věz to, že sem v takýto den skončala, proto pochovaj mé tělo a za mě hospodina popros. A po tom času, jakž bylo na listu psáno, svatý opat poznal, že jakž jest brzo tělo božie přijala, tak inhed na púšť se vrátivši skončala. Zatiem, když neměl čím hrobu vykopati, uzřel, an jeden lev k němu jako pitomý jde, k němužto inhed opat svatý vece: Lve, přikazuje mně tato svatá žena, abych jejie svaté tělo pochoval, a já sem stár a nemám čím hrobu vykopati, ale ty vykopaj. Tehda lev inhed nohama vykopal a svatý opat to svaté tělo pochovav, do kláštera se vrátil. Amen.
Svatého Ambrože biskupa
Svatý Ambrož byl rodu znamenitého, jehožto otci také Ambrož řiekali. A byl jest ciesařóv úředník a súdce v římském městě. A když jeden čas svatý Ambrož v svém dětinství v kolébce ležieše, jeden roj včel přišed, na jeho tváři sedl a tak jeho usta naplnil, že jako z úle vylétáchu i vlétáchu, a tu málo pobyvše, u povětřie ty včely tak vysoko sú vzletěly, jakž jich viec ižádný viděti nemohl.
