Zatiem jakýs člověk přistúpiv i dal mi pro bóh tři penieze, za něžto sem kúpila tři bochence chleba. A inhed v tu hodinu uslyšech hlas, ke mně takto řkúc: Pójdeš li za tu řeku Jordán, spasena budeš. To já, nebožka, uslyševši, přes Jordán se přebravši, na tuto púšť sem zašla. A již tuto bydli sedmnádcte let, a nižádného člověka do dnešnieho dne neviděvši. A ty tři bochence, ješto sem přinesla z Jeruzaléma, kterak sú kolivěk ztvrděly, však sem těchto sedmnádcte let na nich dosti měla jiesti. Ale rúcho na mně dávno shnilo i opadlo. Trpěla sem na této púšti mnoho protivného pokušenie, avšak sem boží pomocí to vše přemohla. Aj toť, otče svatý, vešken svój přieběh tobě sem pověděla a prosím tebe, popros za mě hospodina.
Tehda svatý Zozimas opat na zemi padl a z té tak svaté pokánnice hospodinu poděkoval. K němužto ona vece: Prosím tebe, otče, aby vezma tělo krále nebeského u Veliký čtvrtek k řece k Jordánu přišel. A já přída, tě potkám a z tvé ruky božie tělo přijmu, neb jakž sem zde, nikdiež sem božieho těla nepřijímala. Tu tak spolu pomluvivše, požehnánie sobě davše, svatý opat Zozimas do kláštera se vrátil. A když Veliký čtvrtek přišel, tehda opat božie tělo vzem, na břeh k Jordánu šel, a tu na druhé straně řeky stojíce, svatú pokajnici uzřel. Tehda ona znamenie svatého kříže nad Jordánem uzřevši, na vodách jako po mostu k svatému otci přišla. To svatý otec uzřev, velmi se podivil a inhed pře jejie nohy padna, jie se poklonil. K němužto ona vece: Viz, aby toho neučinil,
