zlořečení, v oheň věčný, jenž připraven jest ďáblu a sluhám jeho.“ Aj, tať jest božie kletba. Pak kletba, s níž okolo jdú kněžie, jest ohlášenie člověka v lidu, že jest účastnosti posvátných věcí odlúčen a z obcě vyvržen. A to ohlášenie kněz činí neb jiný prelát napsáním, voláním, svěc hašením, zvoněním potvorným a jinými nálezky, jako lúčením kamenie, zpievaním, obraza umučenie božieho převrácením neb mrskáním a jinými obyčejimi, jež kněžie vymýšlejí kromě Písma svatého, nechtějíce mieti na tom dosti, jakož jest Spasitel Petrovi a v něm cierkvi svaté ustavil, aby bratra, jenž by smrtedlně hřěšil, jednú sám napomenul a jeho potresktal. Potom, když by neuposlúchal, dva neb tři přijma, aby ho potresktal. A pak třetie, aby obci neb mnohým ho ohlásil. A když by třetie obcě neuposlúchal a stál v hřieše smrtedlném, tehdy aby s ním neobcoval, ale aby ho měl jako za pohana a za hřiešníka zjevného, zda by tak ho od hřiechu odvedl a k zákonu božiemu přivedl. Neb to kletie a vyobcovánie jest jako lékařstvie, jímž bližní má býti ne umořen, ale uzdraven na duši, jakož die svatý Augustin. A tak jest svatý Pavel vyobcovati kázal zjevného smilníka, jenž jest s macechú hřěšil, a kázal ho dáti v moc ďáblovu, aby ho na těle trápil, aby poznaje sě v hřieše, toho želel, a tak aby duch jeho byl spasen. I móž to býti, že člověk móž zlořečiti, kléti, vyobcovati člověka, s Bohem sě v tom sjednaje. A to bývá, když jsa bez hřiechu smrtedlného, z lásky toho klne, kohož Buoh klne. A někdy klne, nesjednajě sě s Bohem. A to činí, když toho klne, jehož Buoh žehná, zlořečeným nazývá, jehož Buoh blaženým nazývá, aneb když sám jsa v hřieše smrtedlném, klne, zlořečí, vyobcovává.

Z té řeči móž vyňato býti za třetí kus, to věz kterak má býti kletba. Neb musí to býti, aby ten člověk, jenž klne, s Bohem sě sjednal v příčině a v řádu, v příčině, aby klel proto, proč klne prvé Buoh, to jest pro hřiech smrtedlný, v řádu, aby klel z lásky, jakož klne Buoh, jenž jest láska věčná. Protož když kolivěk ten, jenž koho klne, pochybí v řádu lásky neb bez příčiny hřiecha smrtedlného klne, tehdy sám sě klne, jako když klne pro svú pomstu neb pro lakomstvie neb z hněvu neb z pýchy, neb tak klna, nesjednává sě v řádu s Pánem Bohem.

Z toho máš, že kletba křivá jest, když klnú koho, an jest bez hřiechu smrtedlného. Druhé, když neřádem klnú, kterýžto neřád mnohým běží obyčejem. A tak jest nynie rozmnožena křivá kletba kněžská, že již sprostní lidé mohú jako hmatati, že viece ta kletba škodí těm, jenž klnú, nežli těm, kteří od nich kletbu trpie. Nébrž jest li člověk nevinný hřiechem smrtedlným, a zvláště, chtie li ho kletbú ot božie pravdy odstrčiti, a on stojí pevně a míle tu kletbu v pokořě trpí, tehdy jemu ta kletba neškodí, ale prospievá k spasení jeho duše. A k potvrzení této řeči stojí u Betlémě na stěně takto psáno: Kletba neb vyobcovánie. Ad secundum Manicheum.cizojazyčný text Svatý Augustin die: „Domnievaj sě o Augustinovi, coť sě kolivěk líbí, jedné samo svědomie před očima božíma na mě nežaluj.“ A jinde opět die: „Počal jsi mieti jako zjevného hřiešníka bratra svého, viežeš jeho na zemi, ale viz, aby spravedlivě