Druhé činí památka smrti, aby člověk všecky věci potupil a za nic se položil. Toho potvrzuje svatý Jeroným v jedné předmluvě řka: Lehce potupí všecky věci, ktož vdycky na to pomní, že má umříti, neb žádost očí potupena bývá, když kto myslí na to, že má tudiež všecko opustiti a od toho jíti. Žádost těla potupena bývá, když kto myslí na to, že tělo jeho velmi brzce v pokrm červóm bude dáno. Pýcha života potupena bývá, když kto v srdci váží, že ten, kto chce býti nad jinými, položen bude pod nohy všech lidí. A protož opět die svatý Jeroným v epištole k Cypriánovi: Pomni na smrt tvú, a nebudeš hřešiti. Ktož na každý den pomní, že má umříti, ten potupuje časné věci pospíchaje k budoucím. Jako Ezau porozuměv, že jemu smrt nastává, lehce potupil jest zemské věci. Jakož v knihách Genesis psáno stojí: Ej, umírám, co mi prospěje prvorozenství! A Iziodor dí: Chceš li býti pokojně živ, nic světa nežádaj. Vdycky odpočinutie mysli míti budeš, jestliže péče tohoto světa od sebe odvržeš, odvrz také od sebe každú věc, kteráž by úmyslu dobrému překaziti mohla, a buď umrlý světu a svět tobě, na slávu světa jako mrtvý zhlédaj, od zpuosobu tohoto života jako mrtvý se odděl, jako již pohřbený neměj péče o světu, jako již s světem rozdělený vyčisť se ode všech světských věcí, živ sa potup to, čehož po smrti míti nebudeš moci. Ještě k témuž dí Seneka: Nic tak neprospívá k uskrovnění a ku potupení časných věcí