ušima srdce přijal, raději by měl řéci: Beru se, abych umřel. Ač by dlúho měl živ býti řka: A snad jest tento den mój poslední, beru se, abych umřel. Pomni také, co jest onomu ve čtení svatého Lukáše povědíno: Blázne, této noci ďáblové požádají duše tvé od tebe, a co si shromáždil, komu se to dostane! Protož beř se, aby umřel. Beř se jist sa, že rychlé jest složení stánku tvého, a mysl sobě, jako by již mrtev byl, poněvádž jistě vieš, když pak koli že umřieti musíš. Potup časné věci, kteréž hned bez odtahu, ač nerád, ale musíš opustiti. Jakož o tom jeden poeta napsal tyto veršíky: Mnohá zemská jmění, rozličného zboží vladenie, zdí velikých vzdělání, domuo vysokých stavení, chlubná sláva stoluo se vší rozkoší pokrmuo, krásné a měkké postele, ubrusy, koflíky čisté k tvé vuoli, rozličnost šatuo stkvuocích, jenž sú nepřietel mravuo dobrých, dobytkuo veliká stáda i také širokost rolí, vinice rozšířené a plodné a rozličným kmenem štípené, dítek také tvých hluk, jich utěšení okolo tebe zvuk, všeckoť jest opustiti a nikdy se k nim nenavrátiti. Z těchto věcí porozuměti muožeš, že nic stálého a zůstávajícího není v tomto životě. Jakož se o tom ještě šíře vypisuje v knihách Eclesiastiku, kdež dí: Zvelebil sem skutky své, nastavěl sem sobě domuo, štěpoval sem vinice, učinil sem zahrady a štěpnice, rozsadil sem je stromy všelikého pokolení, zdělal sem sobě rybníky, abych svlažoval les i dříví plodné, měl sem služebníky a služebnice a mnohú čeládku, dobytkuo množství, ovec stáda veliká