si a v prach se obrátíš. Ještě k témuž napomíná Alanus mudřec v těchto verších: Pomni, že si prachem a budeš červóm pokrmem, když v studenosti země lehneš, kaze se a hnije. Nebudeť tehdáž v světě, kto by již viděti chtěl tě. Neb smrad těla jeho mrchy převyšuje všeliké mrchy. Jakož svatý Bernart praví: Co smrdutějšího jako člověčí tělo? Co ohyzdnějšího jako mrtvý člověk, jehož bylo v životě milé obcování a objímaní a na smrti naň ohyzdné pohledění? Což tehdy prospěje bohatství, co veselé a rozkoši? Co ve cti povýšení? Neb bohatství nevysvobodí od smrti, ani rozkoše od červuo, ani povýšení od smradu. Ó, věčný bože, kterak biedným losem konec béře všeliký člověk! Ještě o tom, že památka smrti přivodí člověka ku ponížení, stojí psáno v třetích knihách Královských o králi Achabovi, kterýž, uslyšev hruozu smrti od Eliáše proroka, ponížil se jest, takže pán buoh řekl k Eliášovi: Vidíš li Achaba poníženého přede mnú? A také sem četl, že v Římě byl jeden obyčej a snad ještě jest, když papež nový volen byl, že byla předeň přinesena kúdel a zapáléc ji mluveno bylo, že tak rychle pomíjí sláva světa, jak rychle ta koudel v popel se obrátí. Také vypravuje Iziodorus, že za starých časuo obyčej byl jest, že prvnieho dne při korunování císaře, když seděl v slávě své a v duostojenství, přicházel k němu člověk, kamenie lamač, a přinesl troje nebo čtvero pokolení kamení řka, aby sobě volil, z kterého by kamene chtěl hrob mieti.