Třetí věc poslední, jejížto pamět od hříchuo člověka odtrhuje, jestiť peklo, věčných muk miesto. O kterémž Athanasius svatého Antonína připomínaje takto jest napsal: Když ho ďábel kterým hříchem pokúšel, tehdy hned muky, kteréž by za ten hřiech trpěti měl, ku pamatování sobě přivedl jest, a tak mocně nad ďáblem vítězil jest, vysvobozen sa od pokušení i od hřiechu. Při tom pak tři věci zvláště znamenati máme: První rozličnost jmen pekelních přiebytkuo, druhé mnohá trápení pekelních katuo, třetí rozličnost aneb rozličný zpuosob pekelniech muk.

Najprvé věz, že peklo slove miesto ohnivé, do něhož duše vnešeny bývají, aby věčně mučeny byly. Jakož o tom Job dí: Ktož sstúpí do pekla, nevyjdeť zase ani navrátí do domu svého. O tom ohni svatý Řehoř dí: Jeden oheň pekelní věčný má býti, ale nejednostájně všecky mučí. Neb podlé zaviněnie velikosti i mouky velikost bude, svítiti bude biedným hřiešníkóm k rozmnoženie mouky, aby vidouce z toho většie bolesti měli, nebude jim svítiti ku potěšení, aby neviděli, z čeho by se radovali. Ale dále dí, že dvoje věc jest zatracencuo múka. První zámutek, kterýž mysl ustavičně trápí. Druhá oheň a plamen, kterýž tělo mučí mnohem viece než muože vymyšleno neb vymluveno býti. Jakož také o tom svatý David v žaltáři die: Spadnouť na ně uhlí, v oheň uvržeš je