tělo, že to přeskočilo a toho se viec nebojí. A protož Pán Kristus dí: Neroďte se báti, kto tělo zabíjejí, neb potom nemají, co by viec umučili, ale bojte se toho, který zabíjí tělo muož duši poslati do ohně pekelného. A proto dí Aristotileš, že smrt nenie jiného, jedné z vězenie vysvobozenie. Třetie, neb zde tělo muší některakú prací obtieženo býti, a jestli prázdný člověk má větší práci než těžce dělati řemeslník, neb onen dělá jedno, ale tento obtieží se větrnú prací nestatečnú, jednak toto, jednak ono a mnoho myšlenie viec trápí než dílo. Ale v hrobu již ani myšlenie trápí tělo ani dielo, již jest dokonal všecko dielo i pút. Čtvrté, prvé bál li se jest koho, již se nebojí, by z mrtvých vstal, již by ustrašil všecky své nepřátely. Páté, čil li jest, které nemoci v těle a bolesti, již jest jich ušel. A proto dí Seneca: Dobří bohové jsú, že na lidi nedopúštějí nemocí náramných. Pakli jest veliká, ale krátká, brzo člověka z bolesti vysvobozujíc a k portu tělo i duši připlichtujíc, a všem zlým věcem konec uložujíc i všem davuom na světě. Šesté, kdy člověk na loži čistém, měkým leží a rozkoš v něm vede a spí ještě v hrobě, má lepší odpočinutí, proto neb na loži mnozí snové těžcí a hrozní. Druhdy tak utrápí člověka, že po nich se zhrozí a spáti nesmí, boje se zlodějóv v komoře, ale již po smrti v hrobě nic nenie, by ustrašilo. A proto dí Šalomún dobře Ecclestiastici VII: Lepší jest den smrti, nežli den narozenie.

Šedesáté a deváté, ačkoli jest veliké milosrdenstvie božie, však mnozí lidé jsú nehodni, aby Pán Buoh se nad nimi smiloval. A těch