to bude přirovnánie k oné věčnosti? Však všecken čas života našeho, v němž rozkoši užíváme a v smilství živi sme, jakožto sen jedné noci k přirovnání věčnosti zdá se, protož jest li kto mezi námi, který proto, aby jedné noci viděl utěšený sen, i volil podstúpiti věčné muky a tak bláznovú směnu učiniti? Co dieme k připraveným sobě mukám! Co dieme k tomu, že rozkoši jako stien pominú, ale muky věčně zuostanú! Aby pak jednostajný čas byl uložen rozkoši a mukám, zdali by kto nebyl bláznový a nemúdrý člověk, aby sobě volil žáden rozkoši a druhý den býti v mukách. Poněvadž muka jediné hodiny i každé trápenie těla činí v zapomenutí všecken čas předešlý v rozkoši ztrávený. Ó, věčná a bez konce trvajíce duše i těla tak veliká pomsta! Ó, smrti věčné výmluvná muka! Co o tobě pověděti mám, neviem. Nebo slovy nemuožeš vymluvena býti ani rozumem dosažená ani srdcem obsažená. Nebo položme, aby byl jeden kámen piesčitý tak veliký, co by se mezi nebem a zemí směstknati mohl. A aby po tisíc tisícóv letech mocí Boží od toho kamene jedno zrniečko piesku odjato bylo. A opět po tisíc tisícuov letech druhé a tak až do konce, až by toho kamene nic neostalo. A zdali takú dlúhostí času věčnost móž pominúti, aby duše z muk byly vysvobozeny? Odpoviedám a pravím k tomu, že věčnost ta v tom času jedva se počne! Nebo mezi konečným a nekonečným žádného nenie přirovnánie. Neb když by poznali a věděli zatracenci, že by po tak