tě někdy od hřiechuov. Čte se o jednom člověku, kterýž byl v Marsilí na žerty a marnosti světa vydáním, že počal jednoho dne mysliti o věčnosti pekelních muk, řka v srdci svém: Kdy by tobě bylo připraveno ležeti na loži měkkém, dobře ustlaném, však nikoli nemohl by toho snésti, by na tom rozkošném loži mohl věčně ležeti, kterakž tehdy budeš moci snésti věčné pekelné muky, jestli že se tam dostaneš? I zstrašilo se toho, opustil jest všecky věci a učiněn jest mnich a potom biskupem Tolasanském. A byl potom svatého života. Také rozjímanie o těch věcech věčných muk posiluje člověka a uvodí v boj proti diáblu. Nebo kto pomní na to, bude li přemožen, že bude uveden do věčných muk, i nebude statečně bojovati, aby přemožen nebyl. Píše Ejesippus v knihách o bojiech židovských, že když jeden hajtman nad vojskem viděl nečíslný zástup proti sobě táhnúti nepřátel, a jeho lid posilňoval se pokrmem a vínem, tehdy vece jim jako kunštem: Vobědujte nynie, ó, mužie stateční, nebo v pekle budem večeřeti! Ty řeči uslyševše, vzali na se zmužilost, a aby se té večeře uvarovali, statečně sú bojovali a slavně svítězili nad nepřátely. Ještě rozjímanie o těch věcech člověka od veselé a od utěšenie tohoto světa odtrhuje. Duovod toho na dietěti, když je mátě chce ostaviti, tehdy k prsóm svým, ješto dietěti utěšené sú, přiloží nětco hořkého nebo bodlavého. A skrze to dietě bývá odehnáno od sladkosti mléka. Učiniž ty též, ó, člověče, a přilož hořkost muk pekelných k utěšení a veselí tohoto