neodejmeš hřiechu mého, abych mohl té věčné smrti ujíti. Ó, kterak přešťastný a blahoslavený jest ten člověk, kerýž mrzkosti hřiechuov nenie nakažen, kterýž po radostech světa neodšel ani na marnosti jeho patřil jest. Ale my biední zblúdili sme od cesty pravdy a spravedlnosti, světlo nesvietilo nám. Ostali sme na cestě zatracenie a chodili sme po cestách nesnadných a neužitečných. Ale po cestě Páně choditi sme nechtěli. A Izaiáš die: Nadarmo sme pracovali bez příčiny a marně sílu naši ztrávili sme. Co jest nám prospěchala pýcha? Co chlúba zbožie a povýšenie? Co oděvové drazí těla našeho? Co hodovánie a obžerstvie? Co smiech a veselé? Co tyto všecky věci nám prospěly, v nichž sme marně a neužitečně, nébrž k zatracení čas náš ztrávili, pohřiechu bez užitku pominuly sú tyto všecky věci jakožto dým. Pominulo, což bylo časné. Ale zuostalo, ach běda, co nás věčně mučiti bude. Tehdyť die Buoh o každém zatracenci onu řeč Jobovu: Vedlé množstvie nálezkóv jich tak i trpěti bude. A svatý Jan v zjevení die: Jak se jest velebil a v rozkošech byl, tolikéž jemu dajte muk a lkánie, aby se věčně bez konce mučili. Ó, jaké jest lidské bláznovstvie pro rozkoše a zbožie neb pro některú zemskú věc a časnú věčné muky těla i duše podstúpiti. Jakož o tom svatý Jan Zlatoustý die: Pověz mi, ó člověče, jak dlúhý čas v smilství a v rozkoši ztrávený chceš přirovnati k věčným mukám? Zdaliť se sto let odejmi k rozkoši, přidajž ještě druhé sto a k tomu desetkrát tolikéž, jaké