kaž[24]číslo strany rukopisudodenními hříchy skutečnými rozmnožujeme, a ženy také, jakž výš řečeno, mnohé své mdloby a vady mají, pro něž je Bůh kárati a je při nich vytrestávati ráčí, a tak když by to tělo hříšné vytrestal, aby nad duší[av]duší] duſſi se smiloval. Poněvadž tedy ženy ty uzkosti sobě zasloužily a každodenně zasluhují, pročež tu pokutu ochotně a dobromyslně snášeti a Bohu se poroučeti mají. Nebo kterak a proč by se Boha, kterýž z cela dobrý a spravedlivý jest, na odpor stavěti měly? Proč by raději s Micheašem jako každý člověk hříšný říkati neměly – Ačkoli sedím v temnostech, však svítí mi Hospodin. Hněv (kázeň) Hospodinovu ponesu, nebo sem zhřešila proti němu, až se vždy zasadí o mou při a mne zastane, vyvedeť mne na světlo, a budu viděti spravedlnost jeho (Micheáš 7).

II. Taková smutná dívadla, jakož i o tom výšeji jest dotčeno, lidem Bůh před oči staví, abychom tomu rozuměli všickni, jaké jest to dobrodiní boží, nýbrž jaký jest to zázrak boží, jestli se [25]číslo strany rukopisudítky šťastně na svět rodí, o čemž řídcí myslí. Jistě že to bez zázraku není, to snadno poznáme, když jen dobře poznáme a rozvážíme ty věci, které znal a vážil David v žalmu 22. řka: Ty jsi, Bože, kterýž jsi mne vyvedl z života, ustaviv mne v doufání ještě při prsích matky mé. Na tebeť sem uvržen hned od narození svého, od života matky mé, Bůh můj jsi ty. A Svatý Augustýn pěkně napsal: Větší to zázrakové sou, že se tolik lidi vždycky rodí, kteří ničím nebyli, nežli že někteří z mrtvých vzkříšení jsou, kteří prvé byli, a však ti zázrakové snažným považováním nejsou stížení, ale ustavičností zlehčení. Nad každý div, kterýž se děje skrze člověka, větší div jest člověk. Kteří toho neváží a znáti nechtějí, že šťastné člověka zrození jest zvláštní a divný skutek boží, ale to vše opatrnosti lidské neb náhodě přičítají, ti sou příliš zhovadilí, a toliko jakž Izaiáš mluví, tělu souc oddáni, díla božího neznamenají.