bezelstně dojíti nemohou, ale těm, kteří nimi svévolně zhrzejí. Ne křest, než zásluha Kristova jest příčina podstatná našeho spasení, křest toliko jest jeho jistota, důvod, pečet a vysvědčení. Odtud dí Kristus: Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude, kdo neuvěří, bude zatracen. Neřekl: Kdo neuvěří a nepokřtí se, věděl, že ne všickni budou moci křtu dojíti, protož ne nepokřtěné, ale nevěřící odsoudil.

VIII. Kde jest kořen svatý (praví apoštol k Řím. II), tuť sou i ratolesti svaté. Ale pobožní, věřící, duchovní Izrahelitové sou kořen svatý, tedy i děti jako ratolesti z nich rozplozené svaté sou.

IX. Poněvadž dobrou naději máme o dítkách, byť nikdý večeře Paně neužívaly, že nehynou. Proč bychom i o těch, které bez křtu umírají, dobré naděje neměli, že spaseni budou?

X. Poněvadž Pán Kristus všelijakých lidí, chudých i bohatých, silných i mdlých, velikých i malých a všelikého věku, starého, prostředního, mladého, jest Spasitelem, kterak by i malých dítek Spasitelem nebyl? Poněvadž Pán Kristus netoliko jest učiněn dokonalým mužem, mládencem, pacholátkem, ano i maličkým děťátkem, kterak by tedy i dítky maličké v něm učastnosti neměly? Poněvadž Kristus i nestatečnost věku dětinského ráčil přijíti, kterakž by dítek Spasitelem nebyl, lečby někdo smyslil neb říci směl, že on na darmo děťátkem jest učinen. Ač pak dítky naše křesťanské v hříchu se rodí, v hříchu se počínají a skázu porušení hned z života matky s sebou na tento svět přinášejí, však dětinství Kristovo nám toho brání, abychom žádné zlé naděje o nich neměli, je nesoudili, milosti boží nezbavovali, byť pak k víře ještě nepřišly, byť pak bez křtu z světa sešly.

Z těch důvodů poznati můžeme, jak velice hřešili a hřeší ti, kteří dítky nekřtěné milosti boží odcizují. Nebo což jest vlastního Kristu, to svátostem