děti matky ty, které je vychovaly, horlivěji milují. Zase není možné, aby tak ty milovati mohly, které je nevychovaly. David v žalmu 22: Hospodine, tys mne vyvedl z života, ustaviv mne v doufání ještě při prsích matky mé. Tu schvaluje při sobě řád a opatrování boží. Patrný pak jest opatrování božího důvod v tom, že jak se děťátko narodí, pokrm v prsech matky sobě od Boha připravený má. Které tedy své děti jiným chovati dávají, ten řád opatrování božího vyvracejí. Nic tu jiného nehledajíce, než aby brzy staré a škaredé nebyly, aby s dětmi práce neměly. Ještě i jméno i povinnost matky ruší, které samy nekrmí, nebo matce netoliko přísluší roditi, ale, což porodila, chovati i krmiti. Země, což rodí, také i krmí. Strom, což vynáší, to i šťávou svou chová. Voda, co vydává, to vychovává. Životčichové, i ta lítá zvířata, plod svůj netoliko rodí, ale i sami krmí.

A tak přední povinnosti mateřské částku jiným poroučejí, které samy maličkých svých nekrmí.

Dále i škodu dětem činí. Pšenice do jiné země vsetá, v žíto neb v voves se obrací. Vinný kmen jinam přenešený, své přirození mění. Bylinka z své země, v které se zrodila, vytržená chřadne a jako umírá. Tak i nemluvňátkům to se škodou bývá, když pokrmem tím, kterému v životě své matky uvyknou, chovány nebývají.

A byť žádného nebezpečenství nebylo z přirození neb povahy chůvy. Ale kde tě to možné, aby s takovou pilností a péčí chovala děťátko cizí ta, která matkou není? Která větší zření má k penězům a mzdě než k dítěti? Hřeší tedy, které dítky své povinnost matky žádající od sebe zamítají, zvlášť jestli jim bez rozdílu chůvy, které se namatou, berou, jako by na tom nic nezáleželo, sou-li dobré, či zlé, stydlivé, či nestydaté, střízlivé, neb ožralé.

IV. Posvěcují se a obětují dítky Bohu i skrze křest svatý, nebo