[253r]číslo strany rukopisupovedeš?“ Valerianus odpovědě: „K svatému[ggt]svatému] Satemu otci Urbanovi, biskupu, tě povedu.“ K němuž Tiburcius vece: „Snad ty mieníš onoho Urbana, jehožto jsú již několikrát odsuzovali, a ještě se toho po kútiech kryje, a jmú li jeho inhed[ggu]inhed] ineed, jeho užhú a nás podlé toho. Proněžto chtiec Boha v nebesiech[ggv]nebesiech] nbeſiech nalézti, naleznem sobě na tomto světě uženie.“ Jemužto svatá Cecilia vece: „By byl jedno tento život na světě, báli bychom se jeho stratiti, ale že jest jeden lepší život, jenžto jest Syn Boží, na svět přišed, s svatými slovy a s velikými divy ukázal, toho ktož duojde, nikda nestratí. A proto je Syn Boží s nebe na zemi stúpil a jat byl, aby hřiešné lidi diáblem jaté zprostil. Proto dobrovolně trýzněn, aby nás pekelné trýzni[ggw]trýzni] tryznÿ zbavil. Proto bodlivú korunu na své svaté hlavě přetrpěl, aby nás od věčného[ggx]věčného] wicžneho odsúzení odvadil. Proto hořkú žluč pil, aby nám, hřiešným, na svaté žádosti nebeské královstvo osladil. Proto obnažen, aby našich prvních otcuov a mater nedostatečných nahotu přikryl. Proto na dřevo svatého kříže[ggy]kříže] krzyžie vzpat, aby náš počátečný hřiech, jenž počátek z dřeva měl, jeho svatú milostí zhlazen. Byl kopím[ggz]kopím] kopiem proklán, aby ten přepovýšený stredoplovúcí jeho svaté krve potok svatosvatú sedmerú svátostí svatým dušém na spasenie posvětil.“ To všecko Tiburcius pokorně slyšev, svému bratru Valeriánovi vece: „Smiluj se nade mnú, bratře milý, doveď mě toho svatého otce, svatého Urbana.“ A když k němu přiveden, Tiburcius svatý křest přijal a inhed potom často svaté anděly vídal. A což[gha]což] cžož na nich prosil, na tom uslyšán býval. S toho inhed Tiburcius s svým bratrem Valeriánem počešta snažně Bohu slúžiti, almužny chudým dávati, a což ciesařuov starosta Almachius pro křesťanskú vieru svatých zahubieše, ty ona vezmúc pochovašta. Proněžto Almachius jich k sobě pozvav hněvivě otázal a řka: „Kterým to úmyslem činíte, že pochováváte