[220r]číslo strany rukopisuhosti, nic se[esk]se] ſie neboje, proti lvu vyšel. A tu jemu lev pitomú postavú bolestivú nohu ukázal, jako by od něho uzdravenie potřeboval. Tehda svatý Jeroným, k sobě bratry pozvav, kázal lvovi nohu umyjíc[esl]umyjíc] vmygicž, jeho bolesti hledati. A když to učinichu, nalezechu, ano jeho noha trnem raněna. Tak o něm[esm]něm] neniem přizřeli, že jemu nohu uzdravili. Protož ten lev jako jiná pitomá tvář pryč běžeti nechtěl, ale tu s nimi[esn]nimi] nim ostal. To vida sv. Jeroným, že ten lev netolik pro své nohy bolest, ale jim na poslúženie Bohem byl poslán, z bratrskú radú lvovi ten úřad poručil, aby s klášterským oslíkem, jenž bratří z lesa drva[eso]drva] dwrwa nosieše, do lesa chodil a jeho na pastvě ostřiehal. A tak se[esp]se] ſie jest stalo, že lev toho oslíka pásl i ostřiehal. A když byla hodina, tehdy se vždy do kláštera vrátil. A když jednú toho oslíka lev pasieše, jedni kupci tehdy[esq]tehdy] tahdy jedúc, v túž hodinu lev pasieše, při oslíku nižádného nevidúc, oslíka ukradše pryč zavedli. A potom po dobré hodině lev procítiv oslíka nenalezl, poče řeva a hledaje i sem i tam běhati. A když jeho nenaleze, před klášter přiběh[esr]přiběh] przybiech, lev hanbú vníti, jako jindy činil, nesměl. Jehožto bratřie zazřevše, an pozdějie než jindy a bez oslíka se vrátil, domnievali se[ess]se] ſie, by byl hladem připuzen, oslíka snědl. Protož lvovi jeho obroka dáti nechtiec, k němu mluviechu a řkúc: „Hanebné zvieře, jdi tam pryč, a co s nedojedl, oslíka, to dojez[est]dojez] dogiez a své lakomé břicho naplň.“ To řekše, ještě sobě nedóvěřejíc, na pastviště[esu]pastviště] pſtwiſſtie vyšedše, zda by kteraké znamenie oslíka nalezli. A nenalezše, k sv. Jeronýmovi se[esv]se] ſie vrátivše pověděli. Jimžto on přikázal, aby lvovi osluov úřad poručili. A tak oni drev narubavše, břiemě na lva nakladše, do kláštera nésti kázali. Tu lev nic se[esw]se] ſie neprotivě, pokorně snesl.
A když jednú břiemě dones, jal se, i sem i tam běhaje[esx]běhaje] biehagie, oslíka hledati. Tehdy náhodú kupci, přes tu vlast s velblúdy jedúc, před sebú toho oslíka hnachu, neb jest obyčej[esy]obyčej] obycziey té vlasti, že když kupci na kúpi s velblúdy jdú, vždy před
