[195r]číslo strany rukopisuvítanie dali. A když jedné neděle mši slúžieše, upadl z nebes v jeho kalich kámen drahý, kteréžto kámen po mši král vzem, mezi svými[dyq]svými] zſwymi svatými schoval. A ten kámen v senovském kostele jest do dnešnieho dne. Potom svatý Lupus, svatý život veda, mnoho divuov čině, skončal a Bohu se[dyr]se] ſie dostal. Amen.
O svatém Mamertinu tuto se takto praví
Svatý Mamertin najprvé pohanem byl. A když jeden čas svým se modlám modléše, tu stoje[dys]stoje] ſtogie, jedniem okem oslnul a jedna mu ruka uschla. Odtad se tak domuov vrátiv, poče mysliti a řka: „Snad sú se moji bohové na mě rozhněvali a toto na mě přepustili.“ Tehda tak pomysliv, do chrámu, chtě se bohóm pokořiti, pojide. Tu jej utka jeden muž poctivý, jemužto jmě bylo Savinus, a ten jeho poče tázati, kterak by se jemu to přihodilo. Jemuž svatý Mamertin odpovědě: „Své sem[dyt]sem] ſein bohy rozhněval, jdu tam, chtě se jim modliti, zda se nade mnú smilujíc, mě ještě uzdravie.“ K tomu Savin vece: „Blúdíš, bratře, blúdíš, nazývaje diábly bohy. Ale raziť, aby šel k svatému Germanovi, altisiodorskému biskupu, jehožto rady uposlúcháš li, zdráv budeš.“ To svatý Mamertin uslyšev, inhed na tu cestu šel. A toho dne přišel k tomu kostelu, ješto svatý Amator biskup hřbí, tu se pokloniv. Že veliký déšť v tu dobu jdieše, do jedné peleši, jenž[dyu]jenž] gens nad hrobem svatého Corrodia bieše, všel, aby té noci tu odpočíval. A když svatý Mamertin spáti poče, zevilo se jemu jedno divné viděnie. Vidieše se[dyv]se] ſie jemu, že jeden muž, přišed přede dveře té peleše, poče zváti svatého Corrodia, jehožto svaté tělo mrtvé ležéše v hrobě, a takto řka: „Poď na hody, tu, ještoť sú se sebrali svatý Peregrin a svatý Amator se mnohými svatými biskupy.“ Jemužto svatý Korrodius z hrobu odpovědě a řka[dyw]řka] cžka: „Nemohu nynie tam jíti, neb mám jednoho hosti, jehožto muším střieci, aby jeho hadové, ješto zde bydlé, nezahubili.“
