postil.“ K tomu Kristofforus vece: „Což mu libo jiného, učiním, ale postiti se nemohu.“ Pústeník vece: „Ale musíš se mnoho modliti.“ K tomu Kristofforus vece: „Ani vědě, co jest to, ani toho učiniti mohu.“ Pústeník vece: „Vieš li takúto řeku, v niežto mnoho lidí tone?“ Kristofforus vece: „Vědě.“ Pústeník vece: „Jsi člověk postavy veliké, by tu lidi přes vodu přenosil, velmi by Jezu Kristovi, jemužto slúžiti žádáš, v diek bylo a naději se, že by se tu když tehdy zevil.“ K tomu Kristofforus vece: „A já to chci učiniti, túž službú jemu slúžiti.“ Odtad k té řece šel a tu sobě z dřievie stan na březe včinil a tak velikú se žerdí zpodpieraje, přes tu řeku za obyčej lidi nosíše. Tehda po mnoho dnech jednú v svém staně odpočíváše, uslyše hlas dietěcí, na druhé straně volajíce v tato slova: „Kristoffoře, poď ven, přenes mě na nú stranu.“ Tehda se Kristofforus brzo vzchopiv, nikoho nenalezl a do svého se stanu vrátil. Tehda opět hlas dietěcí vzvola, an vyšed opět nižádného nenalezl. Až třetí hlas přišel a řka: „Přenes, Kristofoře.“ Tehda opět vyšed Kristoforus, jedno pěkné děťátko nalezl na břehu. To děťátko poče ho velmi prositi, aby ho přenesl. A když to dietě Kristoforus, podpieraje se žerdí, přes vodu ponese, poče vody přibývati a to dietě poče velmi těžko býti. A čím dále v řeku brodieše, tiem se viece vždy voda prýštila a to dietě se vždy obtěžováše, tak že se Kristoforus, aby neutonul, již se bojieše. Tu nesnadně na břeh vyšed, dietě na zemi posadiv, vece: „Robátko, velmi s mě bylo nebezpečna učinilo a zdá mi se, bych byl vešken svět na sobě nesl, že by mi nebyl tak těžek.“ K němužto dietě vece: „Nediv se, Kristofoře, nebo netolik všechen svět, ale toho, ješto všechen svět stvořil, na sobě s nesl. Jáť jsem Kristus, král tvuoj, jemužto tuto službu slúžíš. Aby tomu lépe věřil, před svým stanem žerd v zemi vsadíš, jíž nazejtřie, ana zkvetla a ovoce dala, nalezneš.“ To řeklo dietě i zmisalo. A tak