Tehda jí Olibrius ruce káza zadu svázati, provaz přes trám převrhše, vysoko ztáhnúc, brzce ji doluov ji pustiti a tak trudně rozrazovati. Potom ji káza metlami bíti a železnejmi hřebeny její svatý život dráti tak, že jí svatá žebra prostřed tekúcé krve prohlédáchu. Tu stáše lidí mnoho, plačíc a její krásy litujíc, někteří k nie tak mluviechu: „Ó, překrásná dievko, kteraké jest na tě nynie žalostivé hleděnie, smiluj se asa sama již nad sebú, uvěř v naše bohy, ať tě živie.“ Jimžto ona odpovědě: „Ó, kterak mi to zle radíte, neb toho neviete, že mého tělesenstvie utrpenie jest mé duši v nebesa povýšenie.“ V tu dobu na Olibria zezřevši, k němu vece: „Ó, nestydlivý, oné vinné krve nesytý, nad mým tělcem moc máš, ale duši mú Hospodin chová.“ V tu hodinu Olibrius poče oči svoje pláštěm zastierati, nemoha na to hleděti, ano potoci krve z jejieho svatého života chrčé. Div se tomu smysl člověčí, kterým činem, kterú silú mohly světice tak trpké muky trpěti. Tomu odpoviedá svatý Augustin a řka: „Jakež tělesná milost k světu a viera k Hospodinu za ně sobě života neváží, takež velmi výše mysl člověčie Duchem svatým zažéhá, čímž viece trpí, tiem viece u vnitřniem v svém duchu se kochá.“ Opět Olibrius kázal ji v žalář vsaditi. Tu se jí nebeská světlost zevila, že vešken žalář osvietila. Tu kterakžkolivěk u veliké bolesti k zemi na kolena padla, poče Boha prositi, aby jí ráčil ukázati toho diábla nepřítele, jenžto proti ní bojováše. Tehda se jí ukáza saň přehrozná, odevřevši usta, chtieše svatú dievku pozřéti. V ta se doba svatá dievka svatým křížem požehna, netáže jie pozřieti, až mocí svatého kříže ta saň se rozpuči a dievka svatá beze všeho úraza osta. Po malé hodině opět se jí diábel v člověčí tváři zevil. To svatá dívka uzřevši, odda se na modlitbu. Tu se Bohu pomodlivši i vsta. Tehda diábel knieže přistúpiv i vece: „Nechaj mne již s pokojem, již tě dosti, přestaň, nepřekážej mi.“ Svatá děvice, vzemši jeho za škráně anebo za kštici,