Po[89]číslo strany rukopisutom tu sědše, počě druh na druha čest vzkládati, který z nich chléb[334]původně zapsáno „cleb“, „h“ nadepsáno jinou, soudobou (?) rukou rozlomí. A zatiem sobě nepostúpivše, oba spuolu chleba dosáhše rozlomila a buohu poděkovavše pojedla. Potom muž buoží Antonius odtad vstav, do své jeskyni jdieše, brzo vzezřěv, uzřěl, ano svatí anděli duši svatého Pavla do nebes nesú. Proněžto sě inhed zasě vrátiv, nalezl, ano svatého Pavla tělo, jakž klečal, buohu sě modle klečí tak, ež mnieše, by ješče žív klečal, ale uzřěv, an již skončal, na tom miestě vecě: Ó, svatá, blažená dušě, blazě tobě. Jakož si na tomto světě činil, takež si na svém skončení nebeskú odplatu přijem ukázal. A když muž boží Antonius, čím by rov byl svému svatému tovařiši učinil, nejmějieše, na tom miestě dva lvi přiběhše, rov vykopavše, na les jsta běžala. A muž buoží Antonius tělo svatého Pavla pochovav, sukni jeho, jež z palmového listie bieše otkána, vzal a v téj sukni na najvěcšie hody chodil. To sě dálo po buožiem narození po dvú stú sedmi a sedmdesát let. Amen.
Život svatého Remigie mistra
Svatý Remigius, mistr svatého písma znamenitý, jehožto jest narozenie jeden svatý pústenník u vidění přěvěděl, o tom sě tak píše, když franská země ot jedněch svých protivníkuov, nepřátel veliký nepokoj a válku trpieše, jeden svatý přízedník[335]podtrženo, Hankova excerpce, jenž tu sedě, bieše usnul[336]in margine mladší rukou připsána varianta „oslnul“, bez přěstánie za mír a za pokoj franské země buoha prosieše. Jemužto sě anděl zjěvil a tak řka: Věz to, ež ona paní, jiežto Cilina dějí, počne a porodí syna, jemužto bude jmě Remigius. Tenť[337]původně zapsáno „ten“, „-t“ nadepsáno jinou, soudobou rukou bude, jenžtoť franskú zemi k míru a ku pokoji přivede a od nepřá[90]číslo strany rukopisutel
