obra[620]číslo strany rukopisucijem k Jezukristovi. Z toho sě ciesař rozhněvav, kázal ty mistry všěcky prostřěd města užéci.
A potom když byli ot svatých křesťanóv[axw]křesťanóv] krzieſtyanow pochováni, kázav svatú Katerynu přěd sebú postaviti, k niej vecě: Ó, dievko urozená, daj sě přěmluviti, po naší vieřě postup a budeš po ciesařovéj prvnie na mém dvořě u velikéj cti chována. A káži obraz prostřěd města tvé postavy postaviti, aby sě jemu všichni jako buohu modlili k tvéj velikéj chvále. Jemužto svatá Kateřina vecě: Nechaj té řěči, neb to i pomysliti hřiech jest. Já sem sě všěcka Jezukristovi dala. Ot něhožto ani krásnú řěčí ani kterým násilím otlúčena budu. V tu hodinu ciesař u velikém hněvu kázal ji svléci a uzlovatými biči bíti a tak zbitu do temného žalářě uvedúc zamknúti a tu dvanádcte dní hladem mořiti.
A zatiem když sě událo pro některé pilné potřěby z těch vlastí ciesařovi ven vyjěti, tehda ciesařová po svatéj Kateřině túžiec sě rozžalostivši, s jedniem[axx]jedniem] gyednyem kniežětem s Porfýřem[1904]sic!, jenž nad rytieřstvem starostú bieše, u pólnoci v žalář všedši, nalezla, ano vešken žalář velikú světlostí osvětlen a svatí andělé rány svaté Kateryny mastí mazáchu. Tu počě svatá Kateryna ciesařovéj a tomu kniežěti tak dlúho o svatéj vieřě a o nebeských radostech tak dlúho kázati, až inhed Porfyrius vstav, přěd jejie[axy]jejie] gyegye nohami padl a se dvěma set rytieři svatú vieru přijal. Ale jakž bylo přikázáno, aby jiej dvanádcět dní pokrmu nedávali, jeden holúbek
