do[189]číslo strany rukopisubrovolně sě postavil. To miesto Judáš vidieše, neb tu s Ježíšem[ty]Ježíšem] gieziſſem často dřieve chodil bieše. A když Ježíš[tz]Ježíš] gieziſſ v zahradu vnide, propovědě k svým apoštolóm a řka: Poseďte tuto, a jáť odejda, malechno[535]podtrženo Hankou, in margine různočtení z PasTisk „malychno“ [v rkp. je maličko] pomodli sě. A vy sě modlte, abyste nevešli u pokušenie, točíš aby pokušenie[536]z původního zápisu zůstalo „kuſſenye“, „po-„ zapsáno jinou, soudobou rukou na razuře nad vámi nejmělo svítězenie. Neb jakž kolivěk mě u pravém člověčství[537]původně zapsáno „czlowieczſtwie“, finální „e“ vyradováno, „i“ přepsáno na „y“ vidíte, ež sě dám jieti, vázati i na smrt vésti, však by neby ve mně skrytě pravé buožstvie, nemohlo by býti skrzě mú smrt hřiešných vykúpenie.
V ten čas pojem[ua]pojem] pogiem tři apoštoly, svatého Petra, svatého Jana, svatého Jakuba, od jiných apoštolóv podál otjide. A to proto učinil, neb jakež jest na hořě Tábor[538]Tábor: thabor pojal ty tři apoštoly na svědečstvie, aby sě jim tu u blahoslavenství zjěvil, tu je na modlitvu pojal, aby jim tu truchle své člověčstvie ukázal. Tu je[ub]je] gie promluvil k nim a řka: Truchla ve mně dušě má až do smrti. Tu je[uc]je] gie tělesně promluvil, jakžto by řekl: Truchel jsem, dokad mú smrtí hřiešných nevykúpi. To řek i od těch sě tří apoštolóv vzdálil, jakžto by kamenem dovrci mohl. Tu poklek nahýma kolenoma, svoji světy[539]podtrženo Hankou, in margine různočtení „ſwietiey“ rucě k nebesóm vzved, se slzami buohu otci sě pomodlil a řka: Otče buože, móž li to býti, vzdal tento kalich ode mne. Strach tělesný jeho obcházieše, protož tak smrti sě buojě mluvieše. Však ten strach svú svatú milostí ohradil a buohu otci svú vóli vzdal a řka: Ne vóle má, ale tvá sě vóle staň. Ó, hřiešný člověče, ješto sě často buožiej vóli protivíš, znamenaj
