[104]číslo strany rukopisuslunce i měsiec sě divie. Jehožto buohatstvie nikda nescházie, jehožto vuoně mrtvé křiesí, jehožto milovánie čisto jest, ten mě jest svým prstenem věčně[372]zapsáno písařem B in margine sebú[373]sebú: ſſebu sklíčil a pravici mú a šíji mú okráslil drahým kamením. Ostavil jest jisté znamenie na tváři méj, abych viec jiného milovníka nejměla mimo něho. Jehožto j’ svatá krev okráslila líci moji a již mi jest přěbuohaté poklady ukázal, ješto mně chce dáti, ač při něm ustavičným srdcem ostanu.
Tu řěč znamenitú ten starostin syn, jenž ji milováše, uslyšav, jako bez smysla nemocen sě položil. K němužto lékaři přišedše, poznali, jež jeho pro veliké milovánie túhy nuzie. A když jeho otec počě světiej Nětiši k manželství namlúvati, ano počě sě, jiným chotem svelíčějíc, tomu brániti, počě starosta ciesařóv[374]zapsáno písařem B in margine na jiných ptáti, který by to byl chot svaté Nětišě, do něhožto by moci sě svelíčala. V tu hodinu jeden vystúpiv, povědě starostě[375]nadepsáno písařem B a řka: Jmáť Ježíšě za svého chotě, do něhožto úfá. To starosta uslyšav, najprvé jie lahodnými slovy pokusil, a potom proti niej hroznými slovy sě obořil. Jemužto svatá Nětišě sě posmievajíc, otpovědě a řkúc: Což líbo, to učiň, nikakž mne nepřěmluvíš. K niežto starosta vecě: Vuol sobě ze dvého, jest liť líba čistota, anebo sě modl pohanskéj[im]pohanskéj] panenſkey buohyni, jiejžto Vejda[376]podtrženo Hankou, in margine různočtení „tišt. hwiezda, t. 2. Westa“ dějí, anebo tu pohaněna budeš, ješto nekázané ženy bydlé. Nesmějieše jiej starosta jinak násilé učiniti, jež urozená bieše, ale z křesťanské[in]křesťanské] krzieſtyanſke viery jiej vinnu dal. Jemužto svatá[377]původně zapsáno „ſwaty“, opraveno písařem B Nětišě otpovědě a řkúc: Ani sě budu tvým buohóm modliti ani budu cizí nečistotú[378]původně zapsáno „neczyſtotu“, „ne“ téměř vyradováno pohaněna, vždy s se[105]číslo strany rukopisubú
