napadlo, toho nikda k srdci nepřipustila, ale vešdy ze všeho buohu děkovala. To jest jměla také svatá Elžběta v uobyčěji, ež velmi ráda o chudobě mluvieše a často ješče za mužem jsúc, přěd svými pannami sprostný pláč na hlavu vzdějíc, říkáše: Takto já, dá li buoh, budu žebříc choditi a pro mého Jezukrista mnoho strastí trpěti.
A když svá léta, nábožně buohu slúžiec, ctně vzvedla, k smrti sě přiblíživši, k jednéj svéj panně tajně řekla: Již sě ten čas blíží, v němžto hospodin svých přátel k sobě pozóve. A potom jedné noci, již nemocna ležiec, těm, ješto okolo nie sediechu, vecě: Co bychom my učinili, by sě nám tuto diábel ukázal? A to řekši, počě velikým hlasem volati a řkúc: Utec, utec! A potom po maléj hodině vecě: Nuž, již mluvme o milém dietěti Ježíšovi, neb sě již puolnoci blíží, v nižto hodinu sě ráčil naroditi a v jeslech položen. A to tak jasně mluvila, jakžto by nic nemocna nebyla. A v tu hodinu uznamenavši, ež sě jejie skončenie blíží, zpovědníka k sobě pozvavši, jemu tajně pověděla a řkúc: Otčíku, měj sě hotov, aby nade mnú svatý próvod odpěl, nebť mi sě jest v tuto hodinu Jezus Kristus zjěvil a takto ke mně řka: Poď, má zvolená, poď ke mně do věčného přiebytka! A potom málo pomeškavši, od těch, ješto při niej biechu, odpuščenie vzemši, duši pustila. A inhed nebeská vuoně vešken duom naplnila. Z něhožto jsú všickni hospodina pochválili. A potom mnoho divuov svatých
