V tu dobu Porfyrius najěvo vystúpiv, zavola a řka: Já jsem ten, ješto jsem služebnici buoží pochoval a křestěný jsem. Tehda ciesař velikými hněvy jako sě pominuv, velmi zařeva vecě: Nastojte na mě na hubeného, jež ten Porfyrius, jenžto byl má zvláščie útěcha a mého života strážě, také oblúzen jest. A když to také jiným rytieřóm žaluje rozprávieše, tehda oni vystúpivše, k ciesařovi otpověděchu: Ano i my křestěné jsme a jsme hotovi pro Jezukrista umřieti. To ciesař uslyšav, u velikém hněvě kázal Porfyriovi a těm všěm rytieřóm hlavy stínati a jich těla přěde psy metati.
A zatiem kázav přěd sě svatú Katerynu přivésti, jiej vecě: Kaks mi kolivěk svými čáry mú hospodyni k smrti připravila, avšakž, chceš li, ješče mé rady poslúchaj a budeš na mém dvořě prvnie nade všěchny slúti. A protož vol sobě inhed, anebo buohóm našim obět vzdaj, nebo v ten čas sťata budeš! Jemužto ona vecě: Učiň, což chceš! Hotova jsem všecko pro Jezukrista přětrpěti. To ciesař dobřě uznamenav, ež jejie mysli po sobě obrátiti nemóž, ji přěde všěmi na smrt otsúdil a ji stieti hlavu kázal. A když ji na rozhranie vyvedli, tehda svatá Kateryna vzvedši svuoji oči k nebesóm, počě sě buohu modliti a takto řkúc: Ó, jediná nadějě všěch věřijících, spasiteli, ó, kráso i chválo všěch dóstojných děvic, milý Jezukriste, proši tvéj milosti, aby všeliký člověk, ktož kdy mé umučenie bude pamatovati
